Českým lesem kolem Rozvadova

Občas nějaký nadšenec vymyslí, že oběhne Českou republiku nebo jí objede na kole, určitě něco podobného napadlo někoho i s obytným autem. Také mě přitahují pohraniční pohoří, zvláště ta méně navštěvovaná, třeba Český Les.

Navazuje na nižší a méně výrazné Smrčiny, kopce okolo Ašského výběžku. Prvním výrazným vrcholem je Dyleň, podle mého soudu, čím jižněji, tím jsou vrchy malebnější. Moc se mi líbilo kolem Pavlova Studence a když jsem tehdejší putování končil na Knížecích pláních, bylo jen otázkou času, kdy se sem vrátím a budu pokračovat v poznávání dalších pohraničních cest, lesů a opuštěných vesnic.

 

Lesná byla pro mě tím ideální startovním místem. Neměl jsem ten rok příliš cestovatelsky plodný, tolik jsem se těšil do lesů, že jsem přehlédl i zdejší zámek. Po zelené jsem vystoupal k rozcestí U jedlí, po žluté jsem pak dojel k rašeliništi přírodní rezervace Podkovák. Taková místa miluji, i když se mohou zdát být všude stejná. Ten den byly lesy plné houbařů a ty rašelina nezajímala. U bývalé Schönwaldské huti jsem opustil značky a pustil se napříč hlubokým lesem, cesta vyústila na cyklotrase 2175, po ní doprava. Tady na mě čekal nejhezčí úsek dne, kolem Hraničního rybníku a přes pláně bývalých horských vesnic Jedlina a Zahájí. Dole v mělkém údolí se krčí rezervace Na požárech, okolní traviny zlátnou přicházejícím podzimem, za dozrávajícími jeřabinami se schovává vrchol Havranu. Trochu trhlinu do romantického rozjímání mi vnáší pohled na válečný pomník, jedinou stopu po osídlení na Jedlině.

 

Přejíždím hranici do Bavorska a ještě před Lossenmühle se držím vlevo, dnes se nevzdálím daleko od bílých patníků s červenou čepicí. Bavorská krajina je mnohem kultivovanější, trochu jinak krásná, než v divokém českém pohraničí. Mám ty kontrasty moc rád, snad proto si jich všimnu pokaždé. Do Čech se vracím u Reichenau a hned za přechodem potkávám podobný pomník jako na Jedlině, tady stála obec Hraničky. Červená mě vede do Nových Domků a k pomníku do třetice, tenhle je však nový. Připomíná společné prolomení železné opony, dráty tady symbolicky v prosinci 1989 přestřihli český a německý ministr zahraničí. Možná sem by se mohli jet podívat dnešní chřipko zavírači hranic... Teď už mi stačí sledovat zpevněnou cestu a hranici CHKO Český les, abych do tmy dorazil zpět k autu.

 

Další má cesta vede k jihu, nedaří se mi úplně snadno najít dobré místo k přenocování. Nakonec vítězí 49°40´47.557"N, 12°33´12.679"E na hrázi rybníka nedaleko Rozvadova, ale je tady až do noci poměrně rušno. Rybník slouží jako nádrž a pro vodu sem jezdí hasiči i zemědělci. Část dalšího dne věnuji památkám v okolí známého hraničního přechodu, jenže všechno mi tu připadá nějak v rozkladu. Lovecký zámeček Diana, Kostel sv. Apoleny, osada sv. Kateřina. Příjemný je pohled od Václavského rybníka na Přimdu, stál jsem chvíli na hrázi a kochal jsem se. To však dnes už není možné, soukromý majitel přehradil řetězem přístup. Pohladila i zastávka u starého německého hřbitova nedaleko Rozvadova, je tu tichá a klidná atmosféra s idylickým rozhledem do okolí.

 

Odpoledne jsem zaparkoval auto u starého hraničního přechodu a vyrazil znovu na krátký cyklo výlet. Přes Hraniční potok směrem k Waidhausu, první odbočkou na sever ke Grafenau a Reichenau. Tady jsem byl už včera a k pomníku v Hraničkách mám stejnou cestu. Brzy odbočím po červené a hranici kopíruji z české strany, za krátkou dobu sjíždím zpět u Staré celnice. Krátká cesta, ale nemohl bych odtud odjet "s trhlinou" neabsolvované hřebenovky.

 

Pro poslední nocleh výletu se rozhoduji na 49°39´35.203"N, 12°35´34.274"E, ani tady to není žádná sláva. Křižovatka ne příliš frekventované silnice a zpevněné cesty k lesu, prostor na jedno auto a to ještě ne tak docela. Přesto noc dobře přežiju a ráno se vracím na včerejší plácek u Staré celnice, odtud pokračuje má oblíbená červená na jih. Mostkem překoná dálnici a vzápětí se noří do jižní části CHKO Český les. Moc se mi líbí pláně kolem Kateřinského, Nivního nebo Farského potoka. Na kole ani nepoznám nějaké výškové rozdíly, jen tekoucí voda mě na ně upozorňuje. Chuť pokračovat od Železné dál na jih po Baarově cestě si musím nechat zajít, zároveň však mě čeká "ex otíka" v podobě dalšího přejezdu hranice do Bavorska a cesty zpět na sever po jeho území. Využívám turistické značení po vedlejší silničce do Eslarnu, odtam cyklotrasa směřuje lesy k Waidhausu. Překonává údolí meandrující říčky Pfreimd a míjí zajímavé rašeliniště.

 

Už dlouhou dobu se honí mraky, silný déšť spadl právě ve chvíli, kdy míjím robustní stanici pro výsadbu malých stromků, mají tam schodiště a pod něj se můžu schovat. Přichylují se ke mně další cyklisté, společně vyhlížíme modrou oblohu a to se nám i daří. Jen nad námi se snad dokola točí mrak, ze kterého stále prší. Po 40 minutách mi dochází trpělivost, nasazuji pončo pláštěnku, která by mohla svými rozměry i barvou sloužit k signalizaci pro zaoceánské lodě, a vyrážím na další promočenou cestu. Vůbec té situaci nerozumím, stačí popojet jeden, možná dva kilometry a je po dešti. Mám pocit, že u toho objektu si někdo objednal, aby tam pršelo nebo sněžilo ještě dnes. Sice trochu pospíchám, k autu však dojíždím v pocitech sucha, jistoty a bezpečí. Až když uklidím kolo do garáže, spouští se patřičný liják. Ten mi však nemůže zabránit v popojetí zpět do Waidhausu na kávičku a pro koláč do pekařství, sladkou tečku za krásnými dny. A k cestě dál na jih pohořím Český les se určitě někdy vrátím, musí být ještě hezčí, myslel bych si, než cesta severní části pohoří.

9/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace