Byl pozdní večer, první máj....Podkrkonoší

Předpověď počasí na poslední dubnové dny slibovala čistou modrou oblohu alespoň občas, deště málo. Diář už jsem přestal používat před mnoha lety, tedy mi nic nebránilo k dalšímu výletu obytňákem, tentokrát na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší.

Najít v těchto končinách pro mě nové a neznámé cesty a pohledy už vyžaduje poměrně značné úsilí, přesto určité rezervy jsou. S prvním večerem parkuji na 50°29´53.223"N, 15°18´10.559"E, rozlehlé zpevněné ploše na okraji vesnice Libuň. Místo sice neoplývá romantickými výhledy z auta, klidnou a tichou noc ruší jen po ránu několik průjezdů vlaků a drezín po nedaleké železniční trati. Se snídaní nemusím spěchat, ze šedých mraků občas spadne nějaká ta kapka, hodinová předpověď počasí mi dává ještě pár desítek minut času k plnění pracovních povinností. V plánu mám necelých 40 kilometrů na kole, v poslední chvíli před odjezdem si všimnu poměrně drastického převýšení znázorněného pod mapou. Neznačenou cestou přes osadu Šidloby se napojuji na žlutou turistickou a cyklo trasu 4365 a jsem poměrně v klidu, dokud jedu po "cyklo", nemůže mě potkat nic drastického. Je už to řada let, kdy jsem tuto trasu vymyslel, proto se poněkud podivuji, když mě modrá přerušovaná čára v "navigaci" nutí použít na první křižovatce žlutou značku, a hned za zatáčkou mi tuhnou rysy ve tváři.

 

Od motorek rozježděný újezd stoupá strmě přímo proti vrstevnici, za to mě nejen že baterie mého e-biku nebude mít ráda, za chvíli už potupně běžím vedle bicyklu, který určuje díky přípomoci tempo mého pěšího výstupu. Až při psaní těchto řádek si v mapě všímám, že nejhorší krpál bylo možné objet po snad i lepší cestě, ale to už teď nezachráním. Z prvního výhledového místa Cidlinského hřebene se už z výšky dívám na blízké Trosky a v oparu schovanou Vyskeř. Drsný kopec končí v Morcinově u pěkné roubené chaloupky, zelená k pozůstatkům hrádku Kozlov však také zpočátku ještě stoupá. Aby vzápětí uzounkou pěšinkou po hraně skalní stěny klesla padákem snad ještě prudším do hlubin. Už chápu to hrozivé číslo u výškového profilu dnešního výletu a dřív než samotnému hrádku se věnuji hledání jiné možnosti cesty zpět. Průzkum zříceniny je rychlý, kromě valů a příkopu, jedné "díry do země" a několika málo miniaturních zbytků zdiva se tu nic nedochovalo. Díky ještě holým stromům se však můžu pokochat výhledem na svahy hory Tábor.

 

S velkou úlevou beru zavděk neznačenou lesní cestu mírně vpravo, byť v závěru nevalné kvality, dovede mě do Košova bez velkých výškových rozdílů. Tady se napojím na červenou turistickou značku, po zčásti asfaltové široké cestě mezi samotami mě dovede ke Smetanově vyhlídce. Mám pocit, že dnes spíš tady najdu více Smetany než Vyhlídky, přesto alespoň blízký Kozákov vystupuje z oparu a místo samo na mě také nepůsobí špatným dojmem. Při návratu zpět na hlavní cestu mě zaujme silueta holých stromů a blízkých kopců se skokanským můstkem nad Lomnicí nad Popelkou, do městečka brzy sjíždím po cykloznačkách a silnici. Čeká mě kávička, koláček a posezení na lavičce na náměstí.

 

Širokou cestu mezi poli kolem Císařovy hůrky znám z dob motorkových, nechat se k ní z města dovést po červené turistické značce však nebyla optimální volba. Moc hezkých obrázků jsem z cesty neviděl, jen jsem trochu bloudil a hlavně přidal další porci nastoupaných metrů a trochu s obavami sledoval pokles čárek na displeji. Naopak výhledy na okolní kopce z Císařovy hůrky přes "packou" červenozem s přicházejícím sluníčkem už kouzlily úsměv ve špatně oholené tváři. A podobné to bylo nad Novou Vsí nad Popelkou, když jsem se "správně" postavil, viděl jsem boží muka, kostelík ve vsi i horu Tábor. Znovu do údolí a znovu stoupáním na Klepandu. Na uzamčené hostince jsme si už "zvykli", mě láká hrad Bradlec a dovede mě k němu krátká odbočka po modré a žluté.

 

Červená Zlatá stezka Českého ráje od Klepandy k vrchu Tábor vede často po silnici a kopíruje široký hřeben, můžu se tedy ještě jednou ohlédnout k Bradleci a dole pod ním v oparu identifikovat pravidelný kužel s kapličkou na Zebíně nad Jičínem a vzdálenější Veliš. Brzy po úzké občas dlážděné silničce stoupám poslední kopec dne ke kostelu, rozhledně a restauraci na vrchu Tábor. Dnes jsou všechny objekty uzavřeny, naopak otevřená se mi zdá plocha přírodního parkoviště v jejich okolí pro případné přenocování v obytném autě. Další cyklotrasa spolu s modrou značkou mě nechává rozjet lesní cestou dolů k Alainově věži, ta se mi spíš líbí jako "doplněk" krajiny než vyhlídkový bod. A pak už po úbočí Cidlinského hřebene k viaduktu u Peklovsi a k rozcestí nad Kněžnicí. Kdybych tuhle křižovatku přehlédl, ničemu bych neuškodil, jen bych se k autu vracel po cestě, kterou jsem ráno stoupal.

 

Baterie i kolo nástrahy na kopce náročné trasy zvládly dobře, já jsem spokojený jak z titulu hezkého dne v přírodě a na cestě, tak i z projetí dávno naplánované a dosud nerealizované trasy. Kolu jsem poděkoval, uložil ho do garáže na nabíječku a autem vyrazil vstříc dalším cílům. Pěkné místo k přespání jsem našel na 50°28´39.618"N, 15°28´36.111"E, polní cesta tu v trojúhelníku navazuje na vesnickou silnici, v jednom místě se rozšiřuje a ten plácek je téměř dokonale rovný s výhledem na nedaleký Kumburk. Téměř do setmění sedím na otočené přední sedačce a kochám se tím pohledem.

 

Ještě večer kolem mě polní cestou projel motorkář, dal mi tak jasný signál, cesta dolů do vesnice Stav je i pro mě průjezdná. Krátce před polednem po ní znovu na kole projíždím i já. Ve vsi se napojím na zelenou turistickou, která mě kolem božích muk s pěkným výhledem na Kumburk a Tábor zase z jiné strany dovede až ke gotickému kostelíku sv. Petra a Pavla. Pověst mluví o ztracených v lesích a znovu nalezených dětech a o jeho výstavbě jako výrazu poděkování za šťastné rozuzlení té situace. Večer sem přijedu na noc, 50°27´10.273"N, 15°28´57.894"E je konec široké asfaltové silnice, po které nic nejezdí. Musím sice jednu nápravu vypodložit klíny, ale klidný spánek mi za to stojí.

 

Teď ale využívám žlutou turistickou značku, v údolí potoka Studénka vyruším z lovu černého čápa, pak vystoupám ke stejnojmenné osadě, součásti Nové Paky. Nechce se mi zajíždět do města, tak se trochu motám okrajovými čtvrtěmi, abych se vyhoupl na červenou značku ve Štikově u areálu, kde se jezdí autokrosové závody. Velmi příjemně vedená cesta mě dovede do Stupné, odtud nejpve po silnici a později po modré značce stoupám k replice větrného mlýna u Borovnice. Reklamní tabule tu vyhrožuje ve vsi otevřenou restaurací, ale nefunguje ani okénko, tedy mírně znovu stoupám po žluté úbočím Čistecké hůrky a ještě před sjezdem do Čisté u Horek se mi nabízí panorama celého krkonošského ještě zasněženého hřebene včetně zpoza Černé hory vykukující Sněžky.

 

Úzkou asfaltkou třikrát nahoru a zase dolů přijíždím do Bukoviny, tady rezignuji na možnost občerstvení "zvenku" a beru za vděk dvěmi cereálními tyčinkami na lavičce u obecního úřadu. Pak mě silnice vyvede do Studence, kde musím přejet nepříjemnou "státovku" k Vrchlabí plnou aut, a konečně najíždím na červenou. Úsek po ní mě dnes nejvíc zajímá, zavede mě do Levínské Olešnice, kde bych měl najít tvrziště, a na hradiště Levín. Už dlouho si slibuji návštěvu obou lokalit, tedy dnes konečně. Jenže tvrziště je zahradou a ničím mě nezaujme, Levín svou atmosféru sice nezapře, ale prohlédnout si příkop a val také mnoho času nezabere. Daleké lépe se "pobavím" na rozježděné od lesních strojů rozblácené cestě, než se krátkou neznačenou spojkou dostanu z červené na žlutou pod Staropackou horou. Odtud už naposledy vidím zasněžené Krkonoše a po zelené prudkým sjezdem padám do Staré Paky, cesta mě "vyplivne" přímo u staré roubené školy.

 

Kávičkou a čtyřmi čokoládovými bonbóny se posilním u výrobce té pochutiny, čeká mě poslední úsek, myslel jsem si náročné stoupání po zelené značce do sedla pod Kumburk. Je to nahoru, to ano, ale postupně se otevírají krásné výhledy do celého podkrkonoší, často mám důvod zastavit a pokochat se. Také v silničním sedle pod Kumburkem by se dalo přespat v autě, ale já už mám jiné myšlenky. Stačí mi sjet na okraj vesnice Zboží, tady se napojit na modrou značku přes Štěpanice, a brzy už vidím auto, mám za sebou nádherných více než 40 km na kole. A před sebou návštěvu u kamarádů, které jsem neviděl mnoho let. Sjíždím do Nové Paky, kupuji dortíky ke kávičce a klobásy na večer a jdu se družit. Se soumrakem přejíždím na už avizované místo u kostelíka.

 

Celou čarodějnou noc prší, kapky vody bubnují do střechy auta, prvomájové ráno je šedé a vlhké. Myslel jsem si na ještě jedno kolečko, jenže najednou se mi vůbec nechce, možná trochu i proto, že na trase není pro mě nic nového. Rozhoduji se pro "údržbový den", zajíždím k nedaleké bezkontaktní myčce a dopřeji našemu obytnému autu dokonalou koupel a očistu. Však si ji za své služby zaslouží. Pak chci dobrat plyn, jenže si neotevřu láhev, ještě pár věcí se mi nepovede a výsledkem je asi nejtěžší a nejsložitější noc, kterou jsem za poslední roky v obytném autě i mimo něj prožil. Leje jako z konve, autem lomcuje prudký vítr a mou myslí ještě mnohem prudší emoce. Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas...

4/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace