Bonusový týden emigrace

Ráno v zadarském prémiovém kempu pro mě bylo naštěstí moudřejší večera. Mohl jsem si vybrat, slepě se vztekat nad tím, co neodpovídá mým představám, že někomu se líbí to, co se nelíbí mně, a nebo si uvědomit ještě týden proti Česku svobodných a teplých dní. Že si vždy můžu kamkoliv dojet na kole, že jsem rád za přítomnost mé úžasné partnerky vedle sebe.

Hanička se tedy chystala do wellness a já do starého centra Zadaru a třeba někam kousek dál. Vše záviselo na počasí, černé mraky na obloze a silný vítr nevěštily pro následující hodiny nic příjemného. Z kempu jsem sjel k moři a zastavil u první kavárny, z jejíž terasy jsem se mohl dívat na protější výběžek do moře zastavěný i starými budovami původního města. Spojka "i" je tady hodně na místě, historické centrum Zadaru je směsí ruin římských budov, renesančních domů a kostelů a hranolovité nevkusné zástavby z období budování Titova socialismu v Jugoslávii. Zlo bývá mnohem hlasitěji vidět, než dobro, zdálo se mi těch pár "novostaveb" důkladně hyzdících staré město. Jel jsem si poslechnout i mořské varhany, to se v Zadaru musí, píší v průvodci, a mají tam ještě jednu světelnou atrakci. Asi nejsem dostatečně vyspělý honič se za atrakcemi, mě víc oslovila nabídka zmrzlinových pohárů v češtině v jedné z cukráren pod renesanční kostelní věží. Takže druhá kávička, další posezení, zevlování a lelkování.

 

Už nevím přesně, kdy se mi to v těch chorvatských dnech přihodilo, jsem se rozhodl všechen čas, který trávím tupými pohledy do vychytralého telefonu a jeho aplikací napříště systematicky věnovat bloumání a lelkování. Asi to bylo rozhodnutí mi prospěšné, od té doby sice občas vezmu obrazovku do ruky, zjistím, že tam už nic nenajdu a zase jí vrátím, kde ležela. Telefonem telefonuji, posílám a přijímám zprávy, občas fotím. Nechávám se navigovat při výletech, abych došel, dojel, tam, kam jsem si usmyslel, dívám se na vývoj počasí. Poslední dva body by šlo ještě "odladit", tak třeba příště, zatím se jich vzdát neumím. V Zadaru v cukrárně už jsem tento postup úspěšně aplikoval, vnímal jsem chutě ne příliš vydařeného poháru, pozoroval detaily okolních starých domů a věže, poslouchal příchozí Čechy, abych s nimi později navázal debatu. Sledoval okolní cvrkot, a dumal si o dalších možnostech dne, zítřka i dál.

 

Už při opouštění Pagu jsem si všiml malého městečka Nin, zvaly k němu malůvky na informačních tabulích. Ze Zadaru sem míří sice nudná ale speciální cyklostezka podél silnice, po ní jsem vyjel. Myšlenky jsem věnoval odečítání kilometrů k Ninu, frekvenci šlapání, ukecávání sebe sama, co by se mi tady mohlo líbit. Tak jsem dojel až ke zřícenině opevněného kostela a do blízkého městečka, dříve vodní pevnosti na téměř ostrově. Jednomu ze vstupních mostů vévodí socha kněze zakladatele z konce prvního tisíciletí, v rukou drží knihu a meč. V té době legitimní způsob, jak obyvatelstvu ukázat "výhody" křesťanství. Dnes se s podobnými věcmi babráme mnohem víc, už umíme udělat, aby lidi chtěli sami. Chcete se potkávat? Dejte se očkovat. Chcete cestovat? Dejte se očkovat. Že očkování proti čemukoliv snižuje naši přirozenou imunitu? O tom přece teď, v době takového nebezpečí, nebudeme diskutovat. Raději poděkujte těm, kdo vás "zachraňují".

 

Vracel jsem se podél moře, ale až tak nádherný prožitek to nebyl. Nejdříve stálo v cestě možná už nepoužívané vojenské letiště, pak zcela zastavěné stráně nad pobřežím. Na krásné opuštěné ostrovní cesty jsem mohl zapomenout. Za to bylo třeba přidat na tempu, déšť se hlásil občasnou sprškou a předpověď hrozila jejich častějším opakováním. Až před branami kempu jsem zastavil a sedl si u protějšího burger baru pod deštník. Dostal jsem ten den už třetí kávu, pljeskavicu, které se tady říkalo zadarský burger, sklenku červeného. Hanička se právě vracela z hotelového wellness, stačilo na sebe zamávat. A protože ten déšť dorazil a držel se nad oblastí ještě celý další den, vydržel jsem v prémiovém kempu celý den navíc. A Hanička mohla znovu navštívit a využít služby, říkají, že zdraví prospěšné, přesto v Česku v rámci boje proti bacilu už několik měsíců pro veřejnost smrtelně nebezpečné a proto zamčené.

 

V Zadaru ještě stále prší, stejně tak atmosféru mezi mnou a Haničkou lze označit za chladnou. Teď už tomu úplně nerozumím, nicméně nenarodil jsem se proto, abych všemu rozuměl. Jedeme do Paklenice, jednoho z  chorvatských národních parků. Sice mnozí dokázali přespat na parkovištích před vchody do kaňonů v obytných autech, sice slovutná aplikace ukazuje na několik míst vhodných pro spaní "na klidno", jen k nim jsou cesty opatřeny pro camperisty hodně nepříjemnými značkami. Znovu bereme kemp, prázdný, za příznivou cenu, na břehu moře. Díváme se na skály zvedající se do nebeských výšin chráněné tím nejvyšším možným stupněm ochrany přírody. Máme v plánu projít údolím Malé Paklenice, prý je divočejší, ale kratší, na další den se chystáme k Velkému sousedovi. Ještě večer studuji pár turistických webů a hledám informace, což vede k mírnému stažení půlek hyžďových svalů před plánovaným podnikem.

 

Turistická trasa Malá Paklenica prý využívá jako cestu vyschlé koryto potoka. Dívám se na zasněžené vrcholky hor nad údolím a mírně mnou lomcují pochybnosti o vyschlém řečišti, přesto ráno vyjíždíme ke vstupu do kaňonu. Bylo by to luxusní místo pro přenocování v obytém autě, kdyby. S nadějí v srdci si všímám vychlého koryta pod parkovištěm, tu naději však udržím jen několik set metrů. Nevím, kam se voda propadá, asi po kilometru a překonání prvního přechodu tady už bujné říčky po balvanech v řečisti docházíme k místu, kde je třeba brodit nad kolena, do kaňonu ještě daleko. Neopreny ani potápěčské brýle s sebou nemáme, potupně tedy obracíme a sestupujeme zpět k autu. Vyndáme si židličky a stoleček a já si znovu trénuji své schopnosti v lelkování a bloumání. Než přijede strážce parku a s přísným výrazem se dotazuje, zda tady chceme zůstat i přes noc. Uklidňujeme ho, máme ještě zaplacenu jednu noc v kempu, ale setkat se tu s ním znovu třeba kolem půl desáté večer, to znám mnoho lepších zábav pro tuto večerní hodinu.

 

S Velkou Paklenicí jsme pochodili mnohem lépe. Hanička chtěla vystoupat k Vinetuově jeskyni, měla to jako jeden ze svých nesplněných životních restů, mě oslovila zpráva o výhledech z hřebenů nad údolím, jsou pro tuláky hodně sexy. Malou trhlinu v mých plánech udělala říčka Paklenica v místě odbočky k vrcholu Anica kuk, plavat divokými peřejemi jen proto, abych sledoval turistickou značku na vrchol dle očitých svědků stejně pro nehorolezce téměř nedostupný, se mi úplně nechtělo. Nepomohly ani trekové hůlky :-). Ty přišly ke slovu hned následně, cesta kaňonem je tvořena kombinací beton, kameny a prudké stoupání, jenže vjemů pro oči, uši i nozdry je tu tolik, že stejně častěji stojím, rozhlížím se a kochám, než bych postupoval vzhůru. Možná tady příroda zahájila prevenční program proti infarktovým stavům svých návštěvníků :-). I přes desítky fotek, i přes euforii z absolutní samoty v místě známém návaly turistů, i přes spousty rozhlížení, jsem postoupil do míst, kde se údolí rozšiřuje, kde i říčka méně prudce klesá, kde cesta už není tak kamenitá. Správná chvíle ke zvýšení ostražitosti a připravit se na opravdový výstup.

 

Stezka odbočovala z té hlavní údolní vpravo, říčku jsem přeskákal po velkých suchých balvanech. Ve výstupu jsem postupoval velmi pomalu, teď to však bylo způsobeno mou chabou fyzickou kondicí. Už jsem se dávno odnaučil vyčítat si v takových chvílích všechny ty dortíky, řízečky, biftečky a sklenky suchých bílých nebo plných červených vín. Byť pomalu, stoupal jsem soustavně, pravidelně, pomáhal jsem si těmi úžasnými hůlkami. Už v údolí říčky jsem byl zcela sám, na boční pěšině stoupající k hřebínku ve výšce nějakých 650 metrů opravdu nad mořem jsem už mohl potkat jedině růžkatou zmiji, pár ještěrek nebo ptáků. O medvědech, rysech nebo divokých kočkách jsem ani raději nepřemýšlel. První výhledy k hlavnímu hřebenu Velebitu, který dosahuje přes 1700 metrů, jsem vnímal už při přechodu z lesa do pásu křovin a kamenných moří, ale ta nádhera, která na mě čekala v sedle pod Jurasova glavica (742 m) mi vyrazila dech. Jak neumím popsat zpěv operní hvězdy nebo chuť panenské svíčkové s douškem Chateauneuf du Pape, i tento popis je nad mé schopnosti. Soustředil jsem se na další postup kamenitou stezkou, chvílemi stoupající, chvílemi mírně klesající a neustále jsem se kochal pohledy na všechny světové strany. Všude hory, skály a kameny, absolutní ticho. Jaro ještě před svým rozpukem, protože tady panuje hodně jiné povětří než dole na pobřeží.

 

Moc bych přál všem lidem, kteří o to stojí, potkat se s takovou nádherou, ale touto cestou příliš lidí neprojde, to by byla jinak vyšlapaná, to by se mně tolik nepolekal pár hnízdících ptáků. Neviděl jsem jich úprk, slyšel jsem jen zběsilý jekot, a rád bych je touto cestou ujistil, že vylekali jsme se vzájemně. Teprve v tuto chvíli jsem se trochu přestal bát hadů, nepotkal jsem jediného, a začal jsem přemýšlet o případné obraně před medvědem. Ani toho jsem nepotkal, údolím mezi kopci Borovnik a Orlov kuk jsem došel na křižovatku značených cest, kde jsem se složil na kámen a snědl zásoby, které jsem si na cestu připravil. Odtud mě už čekal jen sestup, pro kolena hodně drastický, do údolí Paklenice, a pak pochod zpátky k autu. Zdálo se mi, že pro mě fyzicky nejnáročnější úsek jsem absolvoval těsně před příchodem na parkoviště, ten strmý sešup po betonobalvanitém "chodníku". Už bych chtěl patřičně zkritizovat jeho budovatele, hlučná říčka, která se za tisíciletí svého působení prodrala až do téhle hloubky údolí, mě však v litaniích zastavila. Jaký jiný, dokonalejší průchod údolím, kterým se za jarních tání valí obrovské proudy tajícího sněhu z hřebenů vysoko nahoře? Stačí si vzpomenout na menšího a divočejšího souseda, který nás k sobě nepustil včera.

 

I bonusový týden emigrace z trudnomyslného Česka se chýlil ke konci. Mohli jsme zůstat déle, příjezdem domů jsme ničemu nepomohli, současně jsme však nedokázali vyjít sami se sebou a možná jsme si mysleli, že něčemu pomůžeme. Nedivím se a nepřikládám vinu, spíš bych poděkoval za všechny dary, které nám cesta dala, a čekal ještě dar poslední, Plitvická jezera. Zde musím do nebes vynést Haničky schopnost dovést nás na dobré místo ke spaní. My jí asi disponujeme oba, každý však postupujeme jiným způsobem. Když řídím a sleduji věci kolem provozu, ona hledá v aplikacích. Zpravidla najde velmi dobře, ví, co máme oba rádi a co potřebuje už dost odrostlé koťátko, pokud nemá svými drápky rozdrásat nás a naše hmotné statky. A kdyby se nepovedlo, zkusím já čtení z mapy případně intuici dlouholetého camper trampa.

 

U Plitvických jezer našla naprosto geniálně. 44°54´5.145"N, 15°36´24.283"E jsou souřadnice Vila Nena. Paní Nena chová ovce, pálí slivovici, ubytovává hosty, přestože by dávno mohla odpočívat někde v domě seniorů. Přijeli jsme ve čtvrtek se soumrakem, nikde ani živáčka. Když jsme zazvonili u jejích dveří, první věta zněla asi takto: "Pojďte dál, vítám Vás. Tohle setkání nutně potřebuje doušek slivovice". Poseděli jsme asi hodinu, snesla nám půl spíže, hladina pálenky v lahvi poněkud poklesla. Po dnešních tůrách už jsme byli unavení, chtěli jsme jít spát, stejně tak nechtělo se nám odejít z příjemného rozhovoru, byť někdy chyběla slova v tom správném jazyce. Vrcholem pak byla nabídka postelí v jejích pokojích za cenu stání obytného auta. Nejspíš jsme paní Neně padli do oka, možná jsme jí umožnili trochu větší konzumaci jejího nejlepšího léku proti všem bacilům včetně toho nejaktuálnějšího.

 

Znáte ten nejvyšší vodápád pod Plitvickými jezery? Potok Plitvica padá 78 metrů, aby se potkal s říčkou, která vytvořila všechna ta jezera. Plitvica protéká pozemkem paní Neny, obytná auta, která u ní našla útočiště, stojí pár metrů od říčky a její šum je nejlepší ukolébavkou. K vyhlídce na vodopád z ptačí perspektivy to od auta máme sotva 300 metrů. Jediné, co zbývá dodat, paní Nena si za stání obytného auta na jejím pozemku řekla v přepočtu cca 220 Kč a odjezd ve čtyři hodiny odpoledne, na rozdíl od některých kempů, jí nečinil nejmenší potíž.

 

Z vyhlídky na vodopád jsme nutně museli sestoupit dolů a projít všechny ty krásy, chvíli jsme přemýšleli, zda koupíme vstupenku, kterou po nás dosud nikdo nechtěl. Při podobných příležitostech jsem se naučil porovnávat ušetřený peníz s výdaji na celý špás, tedy čtyři týdny v Chorvatsku, pak investice cca 500,- Kč pro oba za klid v mysli stojí. Prošli jsme podél všech jezer od vodopádu až k největšímu Kozjaku, tam převažejí turisty na elektrických člunech, aby jim ušetřili dva kilometry asfaltového ťapání. Cestou jsme potkali jen pár lidí, a nechali jsme se také převést, jenže ta loďka plula někam úplně jinam, než jsme si přáli. Zbylo jen projít stezku po hřebeni skal nad jezery, vyzvednout auto a odjet ke slovinským hranicím.

 

Kousek za nimi našla Hanička další krásný plácek pro přenocování u farmy, kde chovají kozy a včely, však jsme si ráno koupili dvě sklenice medu. STPL Podlehnik je situován na ploše u silnice pod domem, jak jsme se přišli zeptat na možnost přespání, písnička stejná jak u paní Neny na Plitvicích, jen jsme dostali vybrat. Víno nebo slivovice. Řekli jsme víno, tedy jsme dostali oboje. Až do setmění jsme seděli na zahradě s celou rozvětvenou rodinou majitelů a vyprávěli si. O všem možném, také o turistice ve Slovinsku a o krásách té země. Vážně bych odtud hned nejel domů, kdybych si uměl dovolit cestu bez třeba jen přibližného termínu návratu. Už přicházela tma, už bylo jedno, zda mi do krku teče slivovice nebo víno, přiznal jsem se k existenci webu, jehož článek právě čtete a zároveň jsem potvrdil, že mé "líbí se mi u vás" na svém webu zveřejním. A chtěl jsem už zaplatit 12 Eur, které byly za noc žádány.

Odpověď přišla ihned: "a co bys tady platil". Okamžitě mi naskočilo, komu se ve svém psaní o cestování obytnými auty a ve využívání sledovanosti webu nechci podobat, pokládám na stůl deseti eurovku, a ptám se. "Je to takto v pořádku?" Ještě chvíli jsme se dohadovali, než jsem místo 12 EUR ušetřil dvě, právě ty jsou v tuto chvíli oním PR poplatkem, za který všem vřele doporučuji. Kdokoliv se budete vracet z Chorvatska přes Záhřeb a Graz a budete mít cesty plné zuby, zastavte v Podlehniku, i když blízko u dálnice, je tam opravdu hezky. Pokud to uděláte, já budu mít čistší svědomí :-)

Navigace, kterou jsme nastavili mimo dálnici a nezkontrolovali, nás vyhnala silnicí uzounkou a krásnou vysoko do hor, až k hraničnímu přechodu, kde značka a dodatková tabulka říkala: "nejste-li Slovinec nebo Rakušan, jeďte pryč, tady máme covid". Jeden pohled si vzájemně do očí a vteřinová konverzace, stejně se nemáme kde otočit, snad těch 500 metrů projedeme. Jedna zatáčka stačí k tomu, abychom si všimli rakouského vojína a mobilní boudy tam, kde jindy nepoznáte změnu země. Mám couvat nebo se snad zahrabat do země? Přijeli jsme k tomu pánovi, podali mu pasy a povídám: "nechtěl jsem platit slovinskou dálnici a navigace mě dovedla sem, teď netuším, co mám dělat". On do pasů chvíli civí, pak Hanička pochopí, co potřebuje uniforma slyšet: "jedeme tranzit do Čech, nechceme nikde zastavit". On vrácí pasy a povídá: "hezký den".

 

Sjíždíme ze sedla na rakouskou stranu a teprve teď mi ta dobrá duše na spolujezdeckém sedadle sděluje: "nechtěla jsem tě zbytečně stresovat, Slovinci přidělují na tranzit 6 hodin, Rakušáci 12. Tím, že nás teď pustil tudy a pasy neskenoval, nemají naprosto tušení, že jsme ve Slovinsku spali a jak dlouho pojedeme Rakouskem". No nakopal bych unijní soudruhy za ty limity do partií rozkroku ze předu. To se v rámci boje proti bacilu pozabíjíme na dálnících, abychom ty limity stíhali? Netajím se odmítáním nesmyslných rozkazů naší vlády, ale ono to v té ostatní Evropě není o mnoho jiné. Dejte úředníkovi trochu více moci a jeho pocit vlastní důležitosti jí tisíckrát znásobí. Možná právě toto jsme měli postřehnout, možná právě proto nám jakási vyšší moc "nadělila" ten vzácný mnoha lidmi proklínaný a z mého pohledu stále více smysl dávající bacil. Už jsme příliš ukolébáni.

Rakousko i Česko jsme na cestě domů projeli v pohodě, bez stresů a vymáhání plnění nesmyslných nařízení. Ač to asi bylo proti těm rakouským, Hanička si cestou koupila v McDonaldu tortilu, já jsem naopak bez porušení, snad, těch českých požádal o ještě jednu noc na cestě kdesi u jezu na úpatí Novohradských hor. Za ten podvečer se tam vystřídalo pár rybářů a my jsme se postupně za využití našich znalosti přízpůsobovali tomu, co nás čeká v dalších dnech v zemi, kde bychom se měli cítit doma.

4/2021

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace