Bílé Karpaty dosahují vrcholu na Javořině

Že by Blatnice pod sv. Antonínkem nepatřila do Bílých Karpat? Kdo zkusí vyjet na kole k poutnímu místu, dobře potrénuje na pozdější výlet na Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol táhlého pohoří.

Blatnice je jedna z nejrázovitějších vinařských obcí jihomoravského regionu. Téměř nejsevernější, přece jen zdejší vína jsou trochu jiná než třeba mikulovská, je tu chladněji. Stíní i vrchol Velké Javořiny, se svým vysílačem jako kdyby zdviženým prstem ochránce kraje. Pokaždé, když se v prudkém stoupání při cyklovýletu ke kostelíku Sv. Antonínka zastavím k vydýchání a rozhledům přes vinice, obzor je Javořinou zaplněn. Průzkum uličky sklípků pod vinicemi si nechám až po návratu, mohlo by se stát, že by mi k výletu ztěžkly nohy.

předchozí část: Bílé Karpaty začínají od jihu 

Kaple postavená na vrcholu stoupání v roce 1670 se brzy stala vyhledávaným poutním místem, zvláště po objevení pramenu léčivé vody, která způsobila mnoho zázraků. Dnes sem vede i křížová cesta a celý areál je hojně navštěvován. Všechny návštěvy však navečer odjedou a prožít soumrak u obytného auta za pohledů do úrodních nížin Dolnomoravského úvalu, ochutnávat u toho místní víno a pak usínat v absolutním klidu poutního areálu je velmi pozitivním zážitkem "z cest".

 

Na kole sjedu také poměrně ostrým klesáním do Ostrožské Nové Vsi a vpravo vyhledám pěknou cyklostezku vybudovanou v mělkém údolí potoka. Po ní do Hluku, další rázovité slovácké vesnice. Tady je téměř povinností vyhledat tvrz, kamennou stavbu z 15.století, která se zachovala v překvapivě dobrém původním vzhledu. Na další cestu vyjíždím směrem k Boršicím a na strážnickou vinařskou cyklostezku. Provází mě hezkou kopcovatou krajinou do Blatničky a mezi vinicemi do Blatnice.

 

A jak je to s tou Velkou Javořinou? Je několik způsobů, jak se dostat k jejímu vrcholu. Pro pěší je asi nejlepší variantou vyjet "obytňákem" na 48°53´31.500"N, 17°39´28.558"E parkoviště u Kamenné búdy, i tady je možné v autě přespat. K vrcholu míří červená hřebenovka, vrátit zpět se můžeme po značkách naučné stezky Javořinská. Já jsem zvolil cyklovýlet, i když jsem tušil, jaká dřina na mě čeká. Kdesi pod osadou Vápenky jsem našel dobré místo k parkování na bývalé skládce dřeva a odtud vyrazil po modré značce kopírující cyklotrasu do Nové Lhoty. Už tady dostalo moje sebevědomí drobnou trhlinu, trasa se "lehce" zhoupne přes údolí, takže jsem vlastně ještě ani nezačal stoupat k vrcholům, ale už jsem měl za sebou první krpál.

 

Toho časně podzimního dne jsem nikam nespěchal, věděl jsem, že trasa není dlouhá za to na kopce náročná. Ovšem to jen do poloviny :-). Z Nové Lhoty jsem se držel silnice a značek naučné stezky Javořinská a pomalu zatím po asfaltu stoupal vzhůru. U lyžařského vleku jsem si všiml dalšího možného místa ke spaní v obytném autě. Na Kubíkově vrchu jsem se naposledy ohlédl do údolí a odbočil na zelenou turistickou značku, naštěstí dobře uježděnou a širší cestu. Pochopitelně stále stoupající... Mohl jsem však často zastavovat, kochat se krásnými pohledy dolů do nížin i na okolní kopce. Ohraničená pastvina pod cestou už vypadala jako opravdu horská, pak se cesta definitivně skryla v karpatských bučinách. Pomalu jsem se doplížil k Dibrovovu pomníku.

 

Ten pán byl bojovníkem ve Slovenském národním povstání v roce 1944, jeho příběh je popsán na desce pomníku. Pro mě bylo v tu chvíli důležité, že už jedu po červené hřebenové trase, která byť stoupající stále k vrcholu, už se tvářila alespoň občas trochu mírněji. Důležitý mezník v mém plahočení.... Dalším takovým bodem byla křižovatka s modrou a cyklotrasou vedoucí sem z míst, kde na mě čekala jen několik měsíců stará Laika. Nebyl to můj nejlepší životní "kauf", ale to jsem v ty dny ještě netušil. Věděl jsem však velmi dobře, že jet nahoru touto cestou, nejspíš bych tam někde na větvích nechal rozvěšeny své zdrcené plíce.

 

Tady jsem se musel rozhodnout, buď cyklotrasa po zpěvněné cestě a obloukem nebo turistická rovně proti vrstevnicím, avšak podél přírodní rezervace Prales pod Velkou Javořinou. Asi jsem ještě nebyl zcela na pokraji sil, protože jsem tlačil kolo přes kořeny stromů po nesjízdné pěšině a ještě si liboval, jaké krásné tvary starých stromů můžu pozorovat. A pak to přišlo, skončil les, země se narovnala a já stál na vrcholovém plató 970 m vysoké Velké Javořiny. K tomu vrcholu mi ještě kousek cesty zbývalo, jenže to už bylo po rovině, kolem zajímavého leteckého pomníku a pomníku, u kterého se dodnes několikrát ročně setkávají stoupenci slovensko českého přátelství. A především už za stálých na moravskou i slovenskou stranu překrásných výhledů, které nikdy neomrzí.

 

Sjel jsem i k Holubyho chatě, je schovaná už pod kopcem a výškové metry se mi znovu stoupat opravdu nechtělo. Přesto jsem objel, obešel a pokusil se vyfotit snad všechna zákoutí toho vrcholu. Léta jsem obdivoval dlouhý táhlý hřbet se vztyčeným prstem na nejvyšším bodě a teď jsem tu stál i se svým bicyklem. Takové malé vítězství, říkal jsem si tehdy.

K cestě dolů jsem použil červenou turistickou hřebenovku, cesta je to sice trochu terénní, pro mě však byla ten den velmi zábavnou. Vždyť jsem byl plný sebevědomí, vyjel jsem na kole na nejvyšší vrchol. Od Kamenné búdy jsem pak sjel po cyklo trase 46, kroutivou z dlouhého kopce se vynoucí úzkou asfaltkou. Když už mě hodně bolely dlaně od neustáleho brždění a větru odolná větrovka už příliš neodolávala, vyplivla mě silnička v osadě Vápenky. Laiku už jsem měl na dohled.

poslední odstavec navazuje na tři části vyprávění o cestě obytným autem po Malých Karpatech:     Malé Karpaty - přes tajemné hrady 

A ještě jednou jsem vystoupal k vrcholu Velké Javoriny, úmyslně bez háčku, protože to bylo ze slovenské strany. Přejížděli jsme tehdy od Čachtického hradu v Malých Karpatech dál na sever, k Žítkové v Bílých Karpatech, a já jsem věděl, že na vrchol lze ze slovenské strany vyjet autem. Nocovat na nejvyšším vrcholu (tady těsně pod ním, to však romantice nic neubírá), je vždy pro mě výzvou, kterou nemůžu nechat ležet. Bylo to brzy zjara, Javořinu ještě na několika místech pokrývala vrstva sněhu. Ráno, když jsme vyrazili na procházku po vrcholových partiích, našli jsme místo kaluží led. Vzduch však byl křišťálově čistý, obloha modrá, výletníci se teprve doma oblékali. Výhledy se zdály být nekonečné, přenádherné ráno na vrcholu Bílých Karpat...

9/2014 a 4/2018

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace