Baskické dny zalité sluncem

Druhá španělská noc byla sice mírně hlučnější té první, způsobili jsme si to však sami nacouváním do větví stromu. Odměnily se nám tak celonočním otíráním se o střechu auta při sebemenším závanu větru.

Ačkoliv náš výlet teprve začínal, dopoledne jsme se vrhli do plnění studijních a pracovních povinností. I tak jsme po obědě mohli vyjet na cyklovyjížďku, tedy jsme se vydali tam, kde nás včera nepustili. Na vyhlídku nad zálivem San Sebastianu jsme jeli jsme "proti srsti" jedné z větví svatojakubské cesty, však jsme i v době bacilové poutníka potkali. Cesta byla nádherná i mírně proklatá, kopírovala úbočí vysoké stráně zvedající se od mořského pobřeží. Ani chvíli rovně, spíš jen nahoru nebo dolů, což by nám už nemuselo dělat vrásky na čele a boule ve stehnech, kdyby nebyla stezka hodně kamenitá, úzká a tedy občas nesjízdná. Protože hojně užívaná i k venčení zvířátek, také plná jejich stop. S Haničkou se nám stává, musíme uznat, občas řešíme jen "samá hovna". Tady jsme si vyzkoušeli naplno, co takové řešení znamená v praxi. Nejprve jsem dobrovolně vsunul botu pod silný ze skalky vytékající pramen bez ohledu na její promočení, pak jsem na dvou místech šťoural tu voňavou nahnědlou mazlavou hmotu z hrubého vzorku zadního pláště Haniččina kola. Neznám lepší potvrzení zdravotního stavu v aktuální době, čich rozhodně neztrácíme.

 

Druhá půlka trasy do města byla velmi příjemnou, to už jsme projížděli asfaltovými úzkými silničkami mezi jednotlivými usedlostmi vysoko nebo níže nad mořem. Turistická značka nás dovedla až těsně pod znovu prázdné parkoviště nad San Sebastianem. Tentokrát jsme již po zaplacení drobného poplatku byli vpuštěni do areálu hotelu, zábavního parku a vyhlídkových plošin na vrcholu Igeldo nad zálivem. Možná díky všednímu dni, možná ze strachu většiny lidí světa z bacilů nebo z vládních nařízení jsme na místě, které bývá okupováno tisíci návštěvníky, stáli sami. Kochali jsme se téměř leteckým výhledem na zátoku, ostrůvek uprostřed ní, protější skály, město obklopující podkovu písečné široké pláže. Z euforie nás trošku probrala dvojice údržbářů, z níž jedním jsme byli upozorněni na nutnost nasadit si roušku, přestože ze snad 15 m odstupu a především přestože mimo nás a jich se na celém velmi rozlehlém prostranství nikdo další nevyskytoval. Naštěstí, jak se zjevili, tak i zmizeli a tedy jsem nemusel nikomu vysvětlovat, proč nerespektuji pokyny údržbářů.

 

Cesta zpět k autu se nesla ve znamení hledání otevřeného pohostinství, kde by nám nabídli alespoň kávu s sebou, když už ne plnohodnotné jídlo. Snaha to však byla zcela marná, v Baskicku vládla v posledních listopadových dnech tvrdá protibacilová ruka. Tedy jsme po silnici dojeli k autu, pokochali se ještě několika dalekými výhledy na pobřeží směrem západním, pomalu sbalili vše potřebné a vyhledali si nové místo k noclehu. Zaujala nás oblast Pageota parke naturala, strýček google tu sliboval arboretum, starý mlýn v údolí nebo naopak vesničku na kopci s dalekými výhledy, Park4night pak úžasné místo ke spaní na 43°14´54.631"N, 2°9´24.019"W.

 

Jen do doby příjezdu dvou krakovských mladíků vracejících se z dlouhého pobytu na andaluských a portugalských plážích. Nemám rád noční vyjasňování si, nicméně v tomto smyslu už mám hranice nastaveny poměrně nekompromisně a vždy si dokážu povědět o klid a ticho. Jen by se mi líbilo, kdybych u toho uměl být vstřícnější, oni totiž nikdy nejsou hluční proto, aby nás budili, jen jim prostě jejich hluk nedochází. Kdykoliv se připomenu, přichází okamžitá náprava a ztišení se.

Ráno vycházíme z auta na krátký okruh, nejprve areálem arboreta, kde každý keř a každý strom má své jméno návštěvníkům sdělené kovovou tabulkou. Brzy klesáme strmou cestou do údolí, na jeho dně se mi povede "ukecat" Haničku ke zpětnému výstupu k vyhlídce. Ještěže stoupání nebylo dlouhé, vyhlídka totiž zcela zarostla okolní vegetací a tedy se výhledy už nějakou dobu nekonají. Za to překrásný kamenný mlýn s důmyslně vystavěným systémem akvaduktů k přívodu vody nás oslovil absolutně. Museli jsme jej obejít celý několikrát, vystoupat nahoru po starých schodech s mechem porostlým zábradlím, prozkoumat všechny vývody, mlýn měl nejspíš dvě v patrech posazená mlýnská kola, tedy jeho práce musela být nesmírně efektivní. V létě tady bývá asi rušno, restaurace, průvodcovské služby, zasvěcený výklad. V zimě má však všechno naprosto autentickou atmosféru, jsem nesmírně šťastný, že jsme sem došli právě dnes.

 

Cesta zpět k autu byla lesní klasikou, ještě občasný výhled na okolní kopce, trocha zadýchání se při výstupu. Potkali jsme tři kluky, řešili rébus kontroly v závodech orientačního běhu. Zdálo se, že ovládání buzoly nebylo silnou stránkou ani jednoho z nich, poradit jsme jim však neuměli, v dětství jsem měl při školních hrách úplně stejnou potíž.

 

V mapě na nás ještě červeně svítil nápis "zámek Laurgain" a googlovské obrázky nedalekého kostelíka také zvaly k návštěvě. Z nočního parkoviště jsme kousek poodjeli a nepohrdli místem k zaparkování u popelnic hned vedle avizované stavby. Místo vyskočení z auta "na pantofle" jsme tady s radostí vykouzlili další půlhodinovou procházku, protože od zámku ke kostelu a dvěma, možná třem starým kamenným domům s výhledem na většinu území přírodního parku a ještě mnohem dál. A kousek po zelené značce, procházela pastvinami nad zámkem a já doufal v nějaký zajímavý pohled na sice skromnou, z pohledu středoevropana přece zajímavou stavbu. Ten pohled se nakonec nekonal, cesta vystoupala k blízkému lesu a po silnici jsme se odtud mohli vrátit k autu, od něj a popelnic vedle zámek vyhlíží nejimpozantněji.

 

Ten půlden se nám moc líbil, přesto však, táhlo nás to zpět k moři, k divokému baskickému pobřeží Atlantiku. Pěkná pobřeží silnice s několika vyhlídkami vede mezi městečky Zarautz, Getarie a Zumaia, je však lemována chodníkem a ten v nedělním odpoledni je zcela zaplněn korzujícím davem zarouškovaných Basků. Tahle společnost nás úplně neláká, než vdechovat vlastní "výkaly", raději prevenci proti bacilům naplníme důsledným dodržováním dostatečného odstupu od vystresovaných a médii vystrašených lidí. Nebo že by snad celosvětově "uznávaný" bacil se choval v Baskicku jinak než v Čechách nebo jinde v EU? Moc nerozumím tomu, proč se zdravotníci neshodnou na několika základních pravidlech prevence a těmi pak nevychovávají lidi k ochraně jejich vlastního zdraví. Tedy možná rozumím, ony by pak vlády možná měli méně autority, kdyby se lidé méně báli. Vystrašený, rouškami umlčený a chaoticky vyhlašovanými opatřeními vystresovaný lid se ovládá mnohem lépe, než lid vědomý a spokojený. Aspoň takhle nějak to vnímám já byť zpoza okna obytného auta.

 

A nebo ze setkání s lidmi tam venku, mimo města, uprostřed přírody. Přichází jich tam mnohem méně, jsou však zpravidla klidní, přátelští, rádi prohodí pár slov nebo alespoň vymění pozdrav a úsměv. A ten je dobře patrný v nezastřené tváři. Sem ta pandemie nějak nedosahuje. Pomalu jsme začínali cestou po pobřeží hledat místo ke spaní a mé oči se na mapě zastavili v místě, které svými malůvkami slibovalo útesy, pláže, vyhlídky i malé parkoviště (43°17´36.867"N, 2°19´16.202"W). Když jsme k němi sjížděli cestou širokou na dost uzší auta, než je integrované Malibu a téměř hlavou dolů, modlil jsem se jednak, abychom nikoho nepotkali, potom abychom se dole někde mohli alespoň otočit. A nakonec aby auto bez potíží zvládlo také výjezd zpět na "normální" komunikaci. Parkoviště nás také svými rozměry nepřesvěčilo, jedno malé osobní auto zabíralo jediný alespoň trochu pro nás přijatelný prostor. Naštěstí právě přicházel řidič toho Citroenu a my mohli auto nasoukat alespoň do silného bočního sklonu, který prý ledničkám nevadí. Zároveň nám to dávalo jistotu odjezdu "po předu".

 

Měl jsem tady v plánu krátký, sotva dvoukilometrový okruh s první zastávkou na výhledovém vrchu vzdáleném asi třista metrů. Tohle místo bych přál zažít každému, kdo se rád rozhlíží, kdo umí na chvíli zapomenout na čas kolem sebe, komu uhranulo moře, útesy, kopce. Hanička si prozřetelně vzala s sebou deku, že na mě tady počká, než si obejdu svůj okruh. A já tam nahoře pochopil, že už se mi vůbec nic obcházet nechce, že tady chci jen chvíli zůstat, dívat se ze všech myslitelných úhlů. Obejít všechna "zákoutí" toho skvostu, pozorovat modrou do dálky a poslouchat tajemné neustávající hučení vln tříštících se o skaliska. Když jsem všechno prozkoumal, přisedl jsem k Haničce na deku a kdyby nepřicházel soumrak a zima, seděli bychom tam možná ještě teď.

 

Cestu zpět na hlavní pobřežní komunikaci jsme zvládli bez potiží, ještě jsme projeli a několikrát zastavili na vyhlídkových místech nad Debou, dalším městečkem na břehu Biskajského zálivu a na noc jsme zůstali na 43°18´29.091"N, 2°22´20.439"W kousek za ní. Nová silnice se tady zavrtává do krátkého tunelu, stará kopíruje skalní výběžek prudce padající do moře. Její levá polovina je využívána jako tiché a klidné parkoviště, usínáme tedy za doprovodu hudby oceánu a jeho vln. Příští ráno se probouzím velmi časně, vedeme celou cestu poměrně těžkou zákopovou válku s naším koťátkem. Jeho oblíbenou zábavou je lezení po stěnách obytného auta vypolstrovaných ne příliš odolnou béžovou látkou a škrábání ploch stěn kolem postelí. Tu věc už nemám možnost zachránit, přesto mě každý zvuk připomínající zatnutí jejích drábků do polstrování přivádí k lehké nepříčetnosti. Cokoliv zkusím, kočička moc dobře ví, že se mi její konání nelíbí a ihned toho zanechá, aby v dalším nestřeženém okamžiku znovu zaútočila. Tento náš malý boj však rozhodně neznamená, že bychom se neměli rádi :-). A kočička na útesech nad Mutriku tu noc excelovala.

 

Ještě za kuropění vybaven kruhy pod očima připomínající vaky na hady nasadil postrojek, připnul na vodítko a vyrazili jsme na procházku. V úplném klidu to nebylo, pár místních nadšenců využilo tu dobu stejně jako my k nadýchání se čerstvého mořského vzduchu bez filtru náhubku, s přibývajícím světlem se však poměr k těm "filtrovaným" výrazně měnil. Koťátko z postrojku nadšené úplně není, je to však pro ní určitá zábava a můžeme spolu vyrazit ven i na místech, která by pro ni v případě její absolutní volnosti nebyla bezpečná. Díky tomu jsem prožil další krásné zrození nového dne ve všech barvách, které tento každodenní proces provázejí. Východu sluníčka jsme se sice nedočkali, prchali jsme před nedůvěřivými pohledy přibývajícími zpoza roušek, přesto nucený start do nového dne byl nádherný.

 

Hanička si dnes řekla o den "volna" bez fyzických aktivit, hlavním úkolem mělo být získání vody. Chopil jsem se ho velmi vehementně a našel jsme už na prvních pár kilometrech několik pro načerpání do nádrže naprosto nevhodných pramenů. Pak jsem chtěl zastavit v Ondarroa, městečko vypadalo z výšky opravdu lákavě, jen jsem nenašel místo k zaparkování. Projel jsem ho tedy a začal stoupat úzkou zatáčkovitou příbřežní silnicí, o níž jsem si naivně myslel, že bude také vyhlídková. Těch asi 15 km do Lekeitio se ukázalo lesním slalomem mezi hordami cyklistů, nahorů a dolů, doleva a doprava, stovky poloměrů zatáček. Aby toho nebylo málo, před cílem pár semaforů, prostě zábavná třičtvrtě hodinka bez zastávky, nebylo kde. Atmosféra v autě houstla a zachránilo nás jen parkoviště pro obytná auta v Lekeitiu (43°21´30.581"N, 2°30´25.434"W), co na tom, že jsme stáli křivě. Nějakou dobu jsme si každý dělali své věci, moc jsme toho nenamluvili, odpoledne jsem si vyjel na kole nejdřív prohlédnout si město a přístav, poté do údolí říčky Lea ibaia, kterým podle mapy vede cyklotrasa.

 

další pokračování cesty: Baskické dny skryté pod mraky

Brzy jsem pochopil, proč mapa při všech návrzích tras vykazovala pro mou lehkou odpolední vyjížďku zcela nepřijatelná převýšení, i ta nejlehčí trasa kopírovala říčku chvíli vysoko na skalách, chvíli až dole u jejího toku. Současně cesta byla velmi často široká právě tak na jedno kolo, občas vybavená můstky, aby byla sjízdná. Z hlediska cyklo zábavy nádherná trasa, z hlediska vidět něco z krajiny už to bylo horší. Ale chtěl jsem přece jen něco na odpoledne, tento záměr jsem si splnil dokonale a do auta jsem se vrátil s novou chutí do dalšího cestování. Ještě před tím jsme však museli vyřešit výhružně svítící kontrolu signalizující opotřebené brzdové destičky. Ty přední jsem nechával na radu servisu vyměnit před cestou, ty zadní měly bez potíží vydržet...

11/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace