Baskické dny skryté pod mraky

Při sjezdu Aiako Harria se v autě rozsvítila kontrolka, která nás vybídla ke kontrole brzd. Oranžová barva nám dala ještě pár dní času k návštěvě servisu, v pondělí jsme však museli požádat o pomoc v Bilbao.

Brzdy tam zkontrolovali, bez závad, dva dny pak hledali příčinu rozsvícení kontrolky. Nenašli nic, alespoň že jsme v rámci záruky nemuseli za hodiny hledání platit. Odjížděli jsme spokojeni, věděli jsme, že nám další cestou nehrozí žádné nebezpečí ani při případném opakování závady. Třetí den se však obloha zatáhla mračny, ze kterých občas vypadlo zpočátku pár, později i poměrně dost dešťových kapek. Ani předpověď na další dny nevěstila nic dobrého.

předchozí část putování: Baskické dny zalité sluncem

Zpět na pobřeží se vracíme u městeček Bermeo a Mundaka, chtěli bychom vidět více, mračna a déšť však mají přijít během několika málo hodin. Auto "odkládáme" proti čerpací stanici a hned odcházíme na procházku. Občas ještě mezi mraky prosvitně slunko, stále tmavší šeď převládající na obloze intuitivně zrychluje naše kroky. I tak procházkou po pobřeží ke zcela zapomenuté malinké pláži, našli jsme ji díky geocachingové schránce uložené ve schůdcích k ní, ke kostelíku Santa Catalina a do centra městečka a k přístavu, prožíváme krásné dvě hodiny. Jen ta kávička kdyby šla někde na zahrádce v úzkých uličkách vypít...

Pomalu se stmívá a najít rozumné místo ke spaní nám najednou dělá docela potíž. Všechna inzerovaná ve slovutné aplikaci jsou "taková divná", blízko silnice, žádná rovná plocha, málo místa. Trochu se rozvzpomínám na dobu předsmartphonovou, řadím jedna a pouštím se do prudkého svahu zužující se silničkou. Šířka se zdá být potíž jen v samém počátku, nad mestečkem už je se kde vyhnout, jen to správné místo ještě nikde. Vyšplháme ke křižovatce, musíme se rozhodnout, zda zpět dolů k hlavní silnici, tam však těžko něco objevíme, nebo ještě trochu nahoru a "do úzkých". Stačilo pár set metrů, doprava odbočuje lesní cesta a je tady vyježděná plocha na tři až pět obytných aut 43°24´19.304"N, 2°43´0.628"W. Jsme tu sami, tedy si nacházíme místo tak, abychom ani klíny nemuseli vytahovat z tašky. Obvykle podobná místa nezveřejňujeme, současně však několik aplikací k hledání spaní používáme, snad právě proto je už místo v jedné z nich k nalezení. Ještě než je stačíme do chytrého telefonu vložit, obloha se trhá a mraky vylévají na moře i na pevninu hektolitry vody. Takhle prý padají řeky, které už poznaly moře :-).

Ráno se sice sluníčko snaží, vyhání ty šedé mručouny z oblohy, modř alespoň chvílemi vyhrává ten pomyslný nebeský souboj. Sjíždíme zpět k moři, zastavíme na krátkou vyhlídku nad městečkem Bermeo, pak bereme malé parkoviště v jeho okrajovém sídlišti, abychom obešli alespoň kousek útesů a přístav. Už pár minut po odchodu z auta přichází mrak černý jak z pohádky a všechno halí do temnoty. Pohled na útesy, oceán a skály z něj vystupující se zdá být hrozivým. Naopak v přístavu už svítí sluníčko a dvě místní kavárny nabízejí kávu alespoň do kelímků přes stůl ve vchodu. Znovu mě napadají kacířské myšlenky, jak se všudypřítomný bacil schová a přestane hrozit, když budu bez roušky pít kávu nebo kouřit. Zřejmě kouření méně ohrožuje lidské zdraví, když je povoleno náhubek při vdechování nikotinu nepoužívat :-). Alespoň v Bermeu platí, potkáš-li odhalenou tvář, hledej za tím v dlani skrytou tabákovou tyčinku...

Předpověď na následující dny lze charakterizovat jediným slovem: zoufalá. Rádi bychom dojeli Zdeňka s Bobeškou, kteří už sedmý rok putují v obytném autě podél pobřeží Evropy, v posledních dnech jsme však pomalejší a oni se nám vzdalují směrem západním. Mají svůj plán a toho se drží, my naopak si chceme užít především sluníčka a alespoň dvouciferných teplot, to na pobřeží Biskajského zálivu nejméně týden nehrozí. Stále více se přikláníme k radikální změně směru naší cesty, jen ještě jeden bod si nechceme nechat ujít.

Kostelík St. Juan Gatzelugatxe nám doporučila karavan kamarádka Katka, stačilo poslat obrázek bez komentáře. Lehounce poodhalený obrázek, do čeho jdeme, nám ukázala vyhlídka na 43°26´46.278"N, 2°45´34.661"W, od ní je to k jediné pro obytná auta přístupné parkovací ploše v okolí na 43°26´21.503"N, 2°47´0.552"W jen pár kilometrů. Od auta k první vyhlídce na pustý skalnatý ostrůvek a sousední výspu přístupnou po kamenném mostě, jejíž vrcholek zdobí malý žlutý kostelík s červenou střechou, odcházíme za sluníčka. Od severu však pozorujeme blížící se černý mrak. Abychom se ke kostelíku dostali, musíme sestoupit 200 výškových metrů a podobnou porci vystoupat úzkým kamenným chodníkem vybaveným mnoha schody a mnoha dlaněmi osahaným lesklým zábradlím. A to samé ještě jednou cestou zpátky.

Už při prvním sestupu nás skrápí naštěstí celkem slabý deštík, máme se však náramně dobře ve srovnání s modelkou, která v lehounkých šifonových šatech pózuje opírající se chladné zídky chodníku několika kameramanům a fotografům oblečeným do těžkých kožichů nebo péřových bund. Obrázky možná budou vypadat dobře, já bych však v tuto chvíli sofshelovou bundu a teplý kulich nevyměnil ani za kilo zlata. Zdá se, že modelka ze mě nikdy nebude :-).

Hanička už na mě dávno povykuje od kostelních zdí, když se pomalu sunu nahoru a funím u toho jak parní lokomotiva ozubnicové železnice. Nedostatek fyzické kondice se pokouším maskovat počítáním zastavení křížové cesty a tvorbou rádoby uměleckých fotografií. A kochám se nádhernými výhledy na moře, které znovu dostává azurovou barvu od zčásti se prosvětlující oblohy, a na vysoké skalnaté útesy pobřeží. Nakonec i já donesu svá kila na konec křížové cesty, kde se můžu na chvíli před dalším deštíkem ukrýt pod stříšku jakéhosi altánu vedle kostelíka. S trochou zklamání musím uznat, že výhledy z úbočí zarámované klikatým obezděným chodníčkem a křížky jednotlivých zastavení byly pro mé oči ladnější a atraktivnější, že tentokrát ve smyslu výhledů cíl zaostává za samotnou cestou k němu. Že bych za touto skutečností měl hledat nějaký hlubší smysl?

Zpáteční cesta nám nepřináší nic nového, jen si všímáme zákazu návratu stejnou přístupovou cestou, v letních měsících to tady musí být pěkný masakr, signalizují to i rozlehlé parkovací plochy a dnes opuštěná výběrčí budka na počátku přístupové stezky. Znovu si uvědomuji, jak moc miluji atmosféru opuštěných sezonních rekreačních středisek, jak dobře se cítím na cestách, které míjí většina populace, ve smyslu fyzickém i ve smyslu symbolickém. Při návratu do auta máme pocit, že se už stmívá, rezignujeme na nějaké další významné pokračování v cestě Baskickem. Vyhledáváme nejbližší hezké místo na spaní (43°25´13.019"N, 2°50´4.928"W) a skoro za soumraku, avšak za jasné oblohy se posledním pohledem loučíme s kostelíkem St. Juan Gatzelugatxe tak trochu vystrčeným do oceánu na pospas živlům.

pokračování cesty do Katalánska: Serra de Montsant nás vítá v Katalánsku

Okamžitě po probuzení je absolutně jasno, ne na obloze, u nás doma, v autě. Déšť tluče do střechy, dohlednost mizerná, předpověď počasí neslibuje žádné vylepšení. Naopak, prý se ještě přidá silný vítr. Omlouváme se Bobešce a Zděndovi a vyjíždíme směrem jihozápadním. Čeká nás více než 400 km dlouhý přejezd, žijeme však už ve velmi pohodovém módu, tedy zadáváme jen první postupný cíl, kterým je necelých 100 km vzdálené hlavní město baskického autonomního společenství Vitoria – Gasteiz. To první slovo je španělsky, to druhé baskicky, tedy žádné dvojměstí. Tady jsme poprvé a naposledy použili knižního průvodce, poukazuje na mnoho zachovalých památek ve městě a píše o něm jako o velmi příjemném. Není vyloučeno, že jsme se nechali vystrašit zasněženými vrcholky okolních hor, možná nás deprimovala spousta očí bez tváří, určitě nám byla zima. Zdá se, že jsme obešli všechno podstatné, abychom se v autě usnesli na jednoznačném společném závěru. Města můžeme s klidným svědomím na cestách vynechávat. Nakoupili jsme potřebné potraviny, nastartovali auto a odjeli do oblasti Rioja, kde jsme na N 42°25´28" W2°23´25" spali už před rokem cestou do Portugalska. Tiché klidné místo ve vinicích u studánky kryté mohutnými buky, přesto na dohled k lidským obydlím.

12/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr