Aprílové patálie v Moravském Toskánsku

Někdy je dobré všímat si "znamení", která k nám odkudsi přicházejí, a neprosazovat splnění našich tužeb a přání za každou cenu, takovou zkušenost jsem prožil na vlastní kůži v Litenčické pahorkatině. Mnozí místní této oblasti předzdívají "moravské Toskánsko".

V plánu bylo projet tyto nenápadné táhlé vrchy na kole po značených turistických cestách většinou v lesích, jenže už cestou jsem si všiml prázdné zadní duše mého trubkového společníka na cesty. Poslední dobou se mi podobné věci stávají až příliš často, to má za následek už mou poměrně zdatnou zručnost při výměně a také velkou spotřebu duší, tady se mi ale něco nepovedlo. Po výměně něco v zadním kole hodně drhlo a já dělal, že to neslyším, když jsem ujížděl první metry výletu, tolik jsem se těšil.

Ještě před odjezdem jsem ale zaznamenal druhou indícii, zapomněl jsem doma takovou moc fajn bedýnku, která obsahuje rukavice na kolo, přílbu, brýle, čelenku a podobné drobnosti, z toho přece nebudeme dělat žádnou vědu, zčásti jsem použil vybavení, které jsem s sebou měl, co jsem neměl, jsem vlastně až tak nepotřeboval. Vyjížděl jsem pomalu po červené značce do kopců nad Nemochovicemi, u hřbitova jsem pořídil první snímek krajiny Chřibů, v lese jsem "záměrně" minul průjezd blátem na značené cestě a místo jsem objel nábližkou. Kdyby někdo nevěděl, nábližka je cesta, která je sice trošku delší, než byla původně zvolená, za to se po ní mnohem hůř jede na kole... Odbočka k mému opětovnému napojení se na značku tuto definici jen potvrdila, maliní, ostružiní a podobných ostnatců jsem musel přejet požehnaně.

K větrnému mlýnu nad Chvalkovicemi jsem dojel s hodně poškrábanýma nohama a velmi neblahým tušením, že znovu budu měnit duši. Tady se ještě nic nepotvrdilo, potřeboval jsem další důkazy marnosti dnešního počínání. Od mlýna cesta klesá úvozem mezi poli do vsi, tam jsem pochopil, že usazení zadního kola opravdu není dobře a hned za vesnicí se jal vykonat nápravu. Bicykl jsem otočil pěkně vzhůru nohama, povolil uložení kola, trochu jím zalomcoval a bylo hotovo. Jen přední kolo už výrazně změklo oproti stavu nahoře u mlýna. Konečně jsem pochopil, dnes mi není souzeno, večer se blíží a při tomto tempu nemám šanci dojet zpět k autu za světla. Návrat stejnou cestou jsem cítil jako poněkud potupný, vyhnul jsem se jen té nábližce, abych zjistil kudy blátivé místo snadno minout.

A patáliím ještě neměl být konec, při vybalování se ukázalo, že kolo vzhůru nohama u Chvalkovic stálo na fotobrašně a to nevydržel filtr na objektivu, jízdou na špatně usazeném zadním kole jsem poničil brzdové destičky, škoda dohromady "jen" cca čtyři tisíce penízů, a to už jsem se musel posmívat mé bláhovosti, urputnosti. Poučení o tom, jak v praxi vypadá, když na něčem opravdu lpíme příliš. Poděkoval jsem tam někam za všechna varování a definitivně jsem se smířil s myšlenkou, že se Litenčickou pahorkatinou na kole tentokrát opravdu neprojedu. V posledních paprscích sluníčka jsem tedy alespoň vyšplhal autem na nejvyšší vrchol Hradisko, chvíli jsem tam pobyl a pokoukal na Chřiby, Drahanskou vrchovinu a nejbližší kopce okolí, pak jsem pomalu vyrazil k Litenčicím. To správné "moravské Toskánsko" jsem v postupujícím západu objevil u křížku u odbočky polní cesty nedaleko Nitkovic (49°11´50.491"N, 17°9´39.844"E), tohle místo není nikde zvýrazněno a přitom jak krásný je odtud výhled. Usínal jsem v místě rozšíření slepé silničky mezi poli a vrchy za stejně krásných výhledů a už velmi smířlivé a povznesené nálady zde 49°12´17.041"N, 17°9´15.974"E.

V aprílovém ránu jako když mávneš proutkem a nové pohledy na známé obrázky, tentokrát všechno zahaleno šedou mlhou, zelená nabyla tmavších odstínů, stromy a keře aspoň trochu stáhly své květy pod ochranu silnějších lístků a já si hledal další možnosti, jak poznat ten dnes už zadumaný kraj. Jméno mu dal městys Litenčice, tam stojí na návsi postupně rekonstruovaný zámek, díval jsem se na něj a rychlý obrázek z telefonu se pokoušel vytvořit zpod deštníku, pak jsem ustanovil dobu pršení za pracovní čas a do odpoledne na další poznávání pahorkatiny rezignoval.

"Moravské Toskánsko" se mimo jiné může pochlubit několika budovami zámecké architektury, o Litenčicích už byla řeč, ve dvojobcí Morkovice – Slížany, které jsem prošel už před časem, návštěvníky v období dešťů kromě zámku může oslovit i muzeum košíků. Mně pro podešťové odpoledne jako první zaujal zámek v Pančlavicích pod severními svahy Litenčické pahorkatiny. Vznikl přestavbou ze starší tvrze, jeho současná podoba je klasicistní a je využíván pro sociální účely. K zaparkování jsem využil plochu na návsi přímo pod zámkem, k jeho obhlídce mi stačilo pár minut, pořád ještě foukalo a občas spadlo pár kapek, žádná zámecká kavárna v dohledu :-).

V nedalekých Švábenicích už jsem si užil víc. Uzounkými uličkami jsem vyjel na malinkou odstavnou plochu u hřbitova, kostel uprostřed je dominantou obce. Hned nad ním je patrné tvrziště, ochranný val se dochoval dodnes, plochu zdobí malá žlutá kaplička a pár stromů. Vylezl jsem na ochranný val a jal se ho obejít, ale se zlou jsem se potázal. Travnatý pruh k rozoranému poli přešel v pruh křovin a mně nezbylo nic jiného, než vstoupit na zemědělskou půdu. Tušil jsem, co bude následovat, ale že si do auta odnesu většinu ornice a tím švábenické ošidím o značnou část úrody, to mě zpočátku nenapadlo.

Do Chřibů už odtud není daleko: Obytným autem na Chřiby podruhé

Ze silnice k Medlovicím odbočuje nenápadná úzká asfaltka vlevo, tou jsem se vydal na další cestu. Mírně stoupá mezi zvlněnými poli k jihu, míjí dvě přírodní památky a především poskytuje překrásné výhledy na krajinu, která mi v těchto místech opravdu trochu připomněla Toskánsko. Několikrát jsem byl nucen zastavit a zkusit vyfotit pár záběrů, jak se mi tu líbilo, než jsem se u Tupé hory znovu napojil na širší silnici. Překvapilo mě, jak jsem najednou blízko kopce Hradiště, ze kterého jsem se rozhlížel včera večer, a pomalu jsem sjížděl do Hvězdlice. I tady stojí zámek, rovněž účelově využitý. Do Chvalkovic, nad kterými jsem včera dlouho fotil krásný cihlový větrný mlýn je odtud co by kamenem dohodil, zdálo se, že kruh je uzavřen. Protože ale má další cesta vedla daleko na Opavsko, ještě jednou jsem mohl projet kolem Litenčic a teprve za už slunného počasí si uvědomit, jakou dominantou je zdejší zámek při pohledu z dálky a také jsem si alespoň za plotem mohl prohlédnout ještě zámky v Hošticích a Zdislavicích, oba jsou v soukromých rukou. Dvě odpoledne mi tak bylo dopřáno poznávat zádumčivý zapomenutý kraj uprostřed Moravy, a citlivým milovníkům opuštěnosti, cudně odhalovaných partií skrytých krás, bloumání a lelkování, můžu jen doporučit, udělejte si výlet na Litenčickou pahorkatinu, třeba obytným autem.

4/2023