Ani Aveiro, Coimbru nebo Tomar nesmíš vynechat

Jsou dny, které začínají ránem moudřejším večera. Jeden takový právě přichází k nám, neprší, nefouká, za šedými mraky nesměle vykukuje sluníčko. Spali jsme velmi trhaně a v nepohodě, probudili jsme se pod mostem, i tak energii podnební změny vnímáme velmi zřetelně.

předchozí část: Jsme zaplaveni, také portugalskou historií

Aveiro je prý portugalskými Benátkami, protkáno kanály, po kterých projíždějí gondoly stejného typu. Aveiro je také baštou secesního umění. Aveiro podle mínění knižního průvodce nesmíme minout. Kdybych měl na výběr jediné místo, které bych musel z našeho plánu cesty vypustit, po zkušenostech cestou získaných bych vypustil Aveiro. Mě příliš neoslovilo. Hanička byla nadšená cestou po vodě a hodně si jí užívala, já jsem ve všem dění kolem kanálů viděl jen past na obsah peněženky turistů. Kanály a gondoly jsou lákadlem, ostatní Aveiro vnímám jako moderní z mého pohledu nezajímavé město. Nebýt tří až pěti domů s pěknou secesní fasádou, musel bych se po celou aveirskou dobu dívat na Haničku, abych viděl něco opravdu hezkého. Jo, vlastně moment. Ono to sluníčko už docela vykukovalo, i tak se občas přihnal mrak a jako obří kropící auto svlažil už tak nasáklou zemi. Před jedním takovým jsme utekli do luxusní kavárny na fakt luxusní palačinku. Ještě pouvažuji, možná vezmu Aveiro na milost :-).

 

To Coimbra už byla jiná píseň. Další z někdejších portugalských hlavních měst. Celé návrší nad širokou řekou Mondego je pokryto historickými budovami, v nejvyšším místě stojí bývalý královský palác, později zakomponovaný do areálu jedné z nejstarších universit na světě. Však je také město zapsáno do knihy světového kulturního dědictví UNESCO. Už jsem se cítil trochu "přeměstovaný" a těšil se spíš do přírody, tady mnou však historie a celkový pohled na město pěkně pozitivně vibrovaly. Navíc jsme měli spát na oficiálním STPL u řeky a ještě navíc, dnes náš čekala malá, naše vnitřní, přesto hodně důležitá oslava. Oslava nejdelší noci, návratu sluníčka k nám, oslava faktického konce roku. Čas bilancování, odpouštění, nových plánů.

 

Součástí je malý rituál, kdy méně příjemné prožitky minulého roku odplaví voda, abychom se mohli otevřít těm novým. Jenže v Coimbře té vody teklo nějak příliš. Prostor STPL byl zcela zaplaven, obytná auta stála odstavená u jakéhosi obchodního střediska opodál, použití výlevky nebo načerpání čerstvé vody se ukázalo jako nemožné. I lávka, kterou jsme chtěli přejít řeku a zkrátit si cestu ke královskému paláci, byla zaplavena protékající kalnou řekou.

 

V paláci je jako nejcennější interiér označována dřevěná barokní knihovna, čas je tady každému návštěvníkovi vyměřen, nesmí se fotit, možná ani nahlas dýchat. Místnost je ponurá, ovšem prožít tady večer ve společnosti několika zapálených velkých svící a některého ze starých svazků, pokud možno takového, se kterým bych si řečí, slovy i obrázky alespoň trochu rozuměl, bych si dokázal docela dobře představit. Přidal bych k tomu ještě číši těžkého portugalského červeného vína, džbánek, ze kterého bych doléval, a mísu biftečků z pravé svíčkové. A vynechal dozorce sledujícího čas, protože právě ten mě vytrhl z mých jistě Bohu libých představ.

 

Se vstupem do knihovny si každý povinně koupí i lístek do jednoho z kostelů a do interiérů královského paláce, tam už bych asi úplně nutně vstupovat nemusel, pro mě si tu nejlepší atmosféru místa našlo rozlehlé nádvoří paláce. Lidé z něj vstupují do jednotlivých interiérů a také poskytuje excelentní výhled na město, řeku a okolní krajinu. I sestup dolů do centra města úzkými uličkami a kolem gotického kostela vyzdobeného krásným portálem se mnou rezonuje, zvláště když tu vysněnou sklenku těžkého místního červeného můžu požít v jednom z miniaturních barů. V ulicích čtvrti Baixa už se stmívá, začínají vynikat světla předvánočně laděných obchůdků i nasvícený kostel uprostřed stejně dobře nasvíceného ústředního náměstí.

 

Trojici námi zvolených pomyslných povinností uzavírá městečko Tomar. A hlavně templářský hrad postupně přebudovaný z části na klášter. Při pohledu z náměstí městečka se nestačím divit, co že tady pohledávám, těch pár tmavých zubatých stěn nahoře přece nemůže být tolik očekávaným lákadlem. Cesta z Coimbry sem zabere něco přes hodinku, "ubytování" nabízí městský kemp, v zimě personálem opuštěný, zdarma, tedy poutníky v obytných autech vyhledávaný. V "ceně" jsou zahrnuty i všechny servisní úkony. Cestou ke hradu (asi 2 km až ke vstupní bráně, lze sem vyjet i autem, jen parkovací možnosti jsou omezené) míjíme zajímavě vyhlížející restauraci. Rychle chápeme, že po obědě lépe najdeme v sobě potřebnou pozornost k patřičnému prostudování všech zákoutí tolik všude vychvalované památky.

 

I tady řeka překonává jez s patřičným hlukem, kachny pohupující se v rytmu vlnek si za aktuálního téměř povodňového stavu můžou připadat jak na nejodvážnější pouťové atrakci. Je siesta, obchody na hlavní třídě pěší zóny v tuto dobu nikoho k nákupům nelákají. Naopak náměstí díky dvěma kavárnám opatřeným i venkovními stolečky působí rušněji. Odtud už vede jen strmá kamenitá cesta něčím, co bývalo parkem a stává se lesem, ke vstupní bráně do hradu. Už samotné obvodové hradby svou mohutnotí ukazují, jak byl pohled ze žabí perspektivy zavádějící. Vstup do hradní nebo možná klášterní zahrady je ještě volný, překrásný vstupní portál hlavního hradního kostela vyzdobený snad tisíci drobných sošek a reliéfů láká do interiéru rozlehlého objektu.

 

další pokračování: Kam obytkou dojet, abych potkal kamarády?

Pátek 13. října 1307 znamenal konec řádu templářských rytířů v celé Evropě, to je také důvod, proč takové pátky považujeme za nešťastné. Portugalští templáři však násilí a restrikcím páchaných na řádu v ostatních zemích této noci trochu záhadným způsobem unikli. Těžko říci, zda o plánované akci věděli předem nebo zda byli tak obratnými diplomaty, faktem však zůstává, že nabídli část své nejdůležitější pevnosti církvi k výstavbě kláštera a tím i vojenskou ochranu jeho obyvatelům. Jen díky tomu mohl řád, byť ve velmi omezeném rozsahu, působit v Portugalsku i po oné osudné noci. A také díky tomu my dnes můžeme vidět celou pevnost nejen v jejích obrovských rozměrech, ale také v celé nádheře vrcholu tehdejšího stavitelského a sochařského umění. Hradem, klášterem a zahradami pevnosti Tomar jsme procházeli až do podvečera a do auta jsme se i přes zastávku v kavárně na náměstí pod hradem dotrmáceli notně znavení, současně i spokojení. V autě jsme prožili tichou a klidnou noc a na následující den jsme si naordinovali pozdní vstávání, pohodovou snídani, klidný odjezd do Nazare a tam vzácné setkání....

12/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace