Anglie má také svoji riviéru

Anglická riviéra, jinými slovy jižní pobřeží Devonu, byl pro mě při přípravě výletu takový trochu dojezd, oddych po všech těch krásách, které už jsme za dobu prožitou na ostrově spatřili. Navíc oba pobřežní cíle si do plánu cesty prosadila hezčí polovina posádky, pokud nepočítám němé tváře.

předchozí část: Přes exmoorská vřesoviště

Durdle Door, skalní brána v útesech u West Lulworth byl první z nich. Díky mapám a obrázkům jsem tam poskládal krátký cyklo okruh, který měl být celkem snadným propojením místa noclehu (50°40´2.884"N, -2°16´36.054"W – příjemný a finančně přijatelný "kemp" na volném pozemku přilehlého výletního hostince), výše jmenované vísky patřičně komerčního charakteru na pobřeží poblíž dalších útesů a hluboké zátoky připomínající spíš jezero a samotného skalního oblouku. A možná by i byl, kdybych při plánování věnoval pozornost převýšení a vedení trasy.

 

Samotný odjezd z kempu byl do pohody, stejně jako další tři kilometry pod první kopec. Nevím úplně, proč jsem si naivně myslel, že odněkud dojet k moři nutně musí být z kopce dolů. Tady mi tvůrci cyklotrasy, mimochodem brzy se ztratilo značení, tedy jsme využívali turistické a co nám ukazovala aplikace v telefonu, vybíraje sjízdnější variantu, ukázali velmi zřetelně. Také lze nejdříve vyjet na pořádný kopec, aby sjezd k moři vůbec stál za řeč. A ještě lépe je se trochu zhoupnout, tedy vyjet nahoru, pak trochu dolů a pak ještě víc nahoru. Od první třetiny už po velmi neudržované a děšti ztrápené polně luční cestě.

 

West Lulworth jsme však nakonec dokázali najít, stejně jako krásné skály u pobřeží, hluboko do nich zaříznutou zátoku, která evidentně před mnoha tisíci let byla obrovskou jeskyní v útesech. A překrásný pohled na útesy táhnoucí se západním směrem, tam někde bychom měli najít zlatý hřeb dnešního odpoledne...

Mapa nám ukazuje, kudy bychom měli k místu dojet po silnici na kolech, jenže to bychom z útesů mnoho neviděli. Navíc pěší cesta od West Lulworth trochu připomíná turistickou dálnici, je široká snad pět metrů. Jen ten sklon znovu trochu nahání hrůzu. A jak maličcí jsou ti lidičkové tam úplně nahoře... Pro tyhle chvíle mám v záloze strategický plán, když nemůžu popadnout dech ve stoupání, otočím se a fotím. Výhodou je, že s každým nastoupaným metrem se panorama toho dole trochu mění a počet snímků na kartě není omezený. Jen pak výběr toho nejlepšího doma je prodloužen dlouhým odmazáváním zbytečných obrázků.

 

Nahoře na útesech by bylo moc hezky, kdyby tudy neproudily ty stovky dalších lidí, což se ještě vyhoršilo pod kempem megalitických rozměrů pojmenovaného "kupodivu" také Durdle Door. K samotnému skalnímu útvaru odtud vede zcela na kole nesjízdná cesta, protože znovu prudce dolů, z valné části po schodech. Brána je krásná, i když trochu menší, než bych si dle návštěvnosti a toho všeho šílenství kolem představoval. Ze skladby návtěvníků jsem nabyl dojmu, že okolní území koupila nějaká indická firma, Indové okupovali celou pláž zátoky pod skálou a to ne jen svou přítomností, ale i hlukem, který produkovali.

 

Chvíli jsme se posadili na útes a jen tak tiše pozorovali moře, oblohu, sluníčko pomalu se uchylující k západu, stejnou taktiku zvolila i většina ostatních návštěvníků přírodního divu. Protože zátoku zahalil stín, ruch hluboko pod námi pomalu utichal. I tak jsem si nedokázal zcela vychutnat ten zázrak přírody a chvíle rozhodnutí vrátit se zpět k bicyklům a k autu pro mě patřila ten podvečer k těm šťastnějším.

 

Weymouth a proti němu do moře vybíhající poloostrov Portland jsme měli v plánu navštívit další den. Od dob gregoriánských výstavné rekreační středisko mě oslovilo zcela zaplněnou pláží, širokou promenádou a hodinami, které už jsem nutně někde musel vidět, nejspíš na nějakých obrázcích z Londýna. Byly tady také vystavěny na počest nějakého výročí nějaké královny. K tomu patrové autobusy a chaos a ruch, neomylná znamení "země původu". Naštěstí i stánky s kávou a zmrzlinou, to se na pustém skalnatém pobřeží nesežene...

 

Takový jsem si představoval Portland, jenže i ten začíná městem Castletown, pokračuje vojenskou pevností a končí opuštěným lomem. Protože je to taková kamenná kra posazená přímo proti Weymouthu, je z něj hezký výhled na město i na útesy táhnoucí se až někam k Durdle Door. Jak jsme se dívali na přístav v zátoce mezi Portlandem a Weymouthem, dozvěděli jsme se z nějakého pomníku, u kterého se všichni fotili, že tady se při londýnské olympiádě odehrávaly soutěže v jachtingu. Jasný důkaz toho, že cestování přináší poučení.

 

Na spaní jsme zamířili do Abbotsbury, zdejší parking doporučují všichni recenzenti Park4night. Malou vesničku nezmiňují žádné knižní publikace o jižní Anglii, přestože tu stojí zbytky starého kláštera, přestože tu v hostinci u silnice čepují dobré pivo a vaří chutné hamburgery, přestože podvečerní procházka vsí je mimořádně příjemnou a v klidu prožitou půlhodinkou. A přestože lid žijící dočasně v obytných autech odtud nikdo nevyhání. Naopak ráno nás výběrčí poplatku 3 liber za noc (velmi přijatelná částka proti ostatním placeným a povoleným místům ke spaní) nechal v klidu dospat a při našem odjezdu se tvářil tak šťastně a spokojeně. A ještě šťastněji a spokojeněji, když jsme na otázku "jak se nám spalo" zvedli palec a tvářili se také velmi spokojeně a šťastně. Kdo ví, zda dnes nemáme všichni, kdo jsme se to ráno potkali, narozeniny. Jinak si to všeobecné ranní blaho plující celým neomezeným prostorem nedokážu vysvětlit.

 

Jedeme ke zlatým útesům West Bay, podobně proslulým, jako brána Durdle Door. I tady je to úžasná pohoda, pláž téměř prázdná, útesy jak z reklamních letáčků na letní pohodu. Nejprve je obhlédneme od západu, pak přejedeme přes kopec k okraji východnímu. Hani se brouzdá pískem pod útesy, já si šplhám na jejich vrchol a po hraně pochoduji kousek zpět, abych náhodou nepřišel o nějaký ten výhled. Pak už přejíždíme do levného kempu u farmy na půli cesty do přístavu, ze kterého příští večer odplouvá loď snad i s naším Malibu v podpalubí. Cestou ještě stavíme v Lyme Regist, městečku, kde tráví část své letní dovolené i královská rodina, jenže už nám ta přímořská střediska nějak splývají. Pamatuji si jen docela dobré na slano připravené palačinky a luxusní vestavbu do Mercedesu Vario, kterou bych si moc přál, kdybych takové auto uměl koupit, postavit, opravit, provozovat, řídit ..... Ano, některé domy zdobil i královský erb :-).

 

Poslední procházkou podél moře po oblázkové plážičce vklíněné do strmých útesů byl Beer, malá vesnička mezi těmi nejprofláklejšími městy anglické riviéry. Tak poklidná, že tady posadit se k šálku dobré kávy vyžadovalo téměř detektivní úsilí, nicméně ani my už jsme nikam nespěchali, tedy se zadařilo. Nejen káva, také procházka a trochu loučení se. Tušili jsme, že by se nám v Anglii mohlo líbit, že tady najdeme tolik nádherných míst a že na nás téměř celý třítýdenní pobyt bude svítit sluníčko, jsme si nedovedli představit ani v těch nejbujnějších snech. Snad na shledanou, Albione.

7/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace