Alpy mi snad nejsou přány

Ještě mi nebylo třicet, když se pro nás, občany tehdejší ČSSR znovu otevřela možnost navštěvovat a objevovat alpské vrcholky a údolí. Teď, pár dní před šedesátkou, v letním podvečeru přijíždím k Tegernsee s pocitem, že jsem minulých třicet let v tomto ohledu nějak propásl. Podle předpovědi počasí mám jen dva dny na to, abych bilanci alespoň symbolicky vylepšil.

 

Parkoviště na 47°42´56.083"N, 11°45´23.717"E je jediné ve městě, kde na značce nevisí dodatková zákazová tabulka, možná proto se sem moc jiných než obytných aut nevejde. A vlastně ani s těmi obytnými to není nějaká zvláštní hitparáda, 7 m dlouhé Malibu už trošku vystrkuje čumáček do ulice, i když zadní nárazník se téměř líbá s hraničním svodidlem. Dlouhé minuty se pokouším najít nejméně rizikové místečko, pak vyrážím na obhlídku městečka a k jezeru. V podvečerním měkkém světle se mi tichá vodní hladina, lodě jezerní flotily i okolní vrcholky jeví ve velmi jemném souladu, snad mi bude zítra dopřáno se z některé hory nad jezerem rozhlédnout. Dnes si pocity uspokojení léčím pohárem od italského zmrzlináře, který možná ve své zemi méně úspěšný, si tady inkasuje zaručeně úspěšnější ceny za své kulinářské výkony. K jeho cti je třeba dodat, že mé chuťové buňky se cítí velmi spokojené.

 

Už před dvěma lety jsem zkoušel výdrž mého e-biku v kopcích německých Alp, ač zdejším kopcům předzdívají Alpské předhůří, pět set metrů převýšení na Neuruth (1261 m nad mořem) mi připadá i dlouhých, především však nesmírně strmých, i když šplhám po nejsjízdnější zásobovací cestě. Elektro přípomoc naplno, přesto poměrně "makám", a je mi trošku hanba při předjíždění pěších trápících se i se svými trekovými holemi. Ani se nepokouším najít volné místo ve vrcholové restauraci, hledám spíš pěkná panoramata a výhledy jak do nitra hor tak do nížín severně pod nimi. Z Neuruthu vede hřebenovka na Gindelalm lesem a bez výhledů, už tudy nechodí tolik lidí jako výstupovou trasou, přesto si mezi pěšími na kole s elektrovýpomocí připadám trochu jako vetřelec. Odbočka na Gindelalmschneid s vyhlídkou je pro mě zakázaná i nesjízdná, mou cestu naopak kříží stádo sice mírných, přesto mohutných čistých kraviček. Prostupuji jím pomalu, z jedné strany chráněn mohutným bikem, telepaticky se pokouším jim sdělit, že nejsem jejich nepřítel. Jen si nejsem jistý svými tvrzeními, svíčkovou miluji.

 

Další cesta klesá lesem k restauraci Almbad Huberspitz, tady mi české mapy doporučují cestu, kterou bavorská realita neakceptuje, musím zvolit okliku, přesto po chvíli proti proudu říčky Schlierach přijíždím do městečka Schliersee na břehu stejnojmenného jezera. Konečně kávička a sladký koláček, jistěže to nejsou ani tuky ani proteiny, které by podpořily mou fyzickou kondici, naštěstí asfaltová cyklostezka po břehu jezera není pro ni tolik náročná. Za to se tady zvláště při pohledu na sever cítím opravdu jako v alpském předhůří, jako kdyby ladná předšumavská předvrchovina. Za to k jihu se už zvedají skalnaté skalnatiny.

 

Idylka končí v jižním cípu jezera, teď znovu musím vystoupat do 1150 metrů nad mořem k loukám Kühlzagl alm, na displeji ukazujícím kapacitu baterie mého biku upadla další čárka. Naštěstí další cesta už mě vede jen z kopce dolů k zpět k jezeru Tegernsee do dvojměstí Rottach – Egern. Tady ví času věnuji posezení na lavičce a focení jezera a okolních kopců, k autu už mám jen pár kilometrů a bez výraznějších stoupání.

 

Druhý alpský den pro mě začíná pozdě, nějak příliš jsme se zapovídali večer u vína se sousedem z vedlejší obytky, pro něj si k ránu přišla manželka, moje snídaně se skoro kryla s hodinou oběda. Obloha je šedá, na rozdíl od předpovědi počasí z ní ale zatím nic nepadá. Pomalu pokračuji německou alpskou silnicí k západu k jezeru Walchern a do údolí řeky Isar. Je přírodní rezervací a průjezd úzkou silničkou je zpoplatněn, odměnou je několik parkovacích ploch podél řeky. Okolní kopce se ztrácejí v mlze, pomalu se zastávkami na focení přejíždím do Wallgau, odkud chci odbočit k jezerům Walchensee a Kochelsee, která jako kdyby zdobila terasy hor klesajících k severu. Než spustí déšť, stihnu ještě pár fotek, pak už můžu jen v autě plánovat trasy na další dny. Podle původních zpráv by se mělo sluníčko do Alp zase vrátit, ranní realita je však docela jiná a také příznivé zprávy posunuje o další dny dozadu. Po rychlé poradě s rosničkami se rozhoduji k úprku k Bodamskému jezeru, tady mi stačí zácpy na příjezdových silnicích a reference od jiných cestovatelů k tomu, abych úprk ještě o pár set kilometrů prodloužil. V pohoří Schwarzwald na západě Německa svítí na předpovědní mapě na následující týden samá sluníčka, snad proto jsem ani letos neobjevil mnoho z vrcholů a údolí Alp.

7/2022

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace