Adventní oběd u Atlantiku

Přijeli jsme pozdě večer na místo, které jsme si předem našli v městečku Biscarrosse na 44°23´53.399"N, -1°9´58.683"W. Měl jsem nějakou utkvělou představu, že jsme v přírodním parku chránícím Atlantskou dunu a jezera a bažiny za ní.

 

předchozí část: Na vánočních trzích cestou do Portugalska

Až doma po návratu z cesty jsem zjistil, že jsem se spletl, že park leží severněji a východněji, to však naprosto nemůže pokazit radost, kterou jsme si tady to prodloužené dopoledne prožili. Ještě asi 400 km většinou po dálnicích nám zbývalo do místa, kde jsme chtěli "začít" pomalé cestovací poznávání. Je zajímavé sledovat, jak kdo preferuje používání placených dálnic nebo se jim vyhýbá, co camperista, to názor. Lidé, kteří v autech dlouhodobě žijí a prý nikam nespěchají, dálnice spíš příliš nepotřebují, ten, kdo si vyhradil na poznání celého Iberijského poloostrova dva týdny se bez nich neobejde. Ti první prý vidí víc, ti druzí prý vidí víc. My jsme nejspíš "střední třída", při přesunu se naprosto nezdráháme dálnice použít, ať jsou placené jak chtějí. Nemyslím si, že by tyto poplatky výrazně ovlivnily náklady na šestitýdenní a téměř osm tisíc kilometrů dlouhou cestu. Život se mi však na dálnici moc žít nechce a právě zastávka v Ambergu nebo výlet na kole v Akvitánii k Atlantskému pobřeží považuji za krásnou kratochvíli. Takže u Briscarrosse příjemný výlet na kolech, pak mi nečiní potíž "proletět" 400 km dálnice zčasti tmou a za poplatek.

 

Tedy po deváté v úterý časného adventu vyjíždíme ulicí městečka k parku, který se mění v cestu podél kanálu. Okolo tisíce pinií, jezera, bažiny a další splavné i zarůstající kanály. A černí kormoráni, opeření potapěči. Nejspíš i jiní vodní krasavci, ti nám však nebyli přáni. Trasa po místní cyklostezce vede pěkně po rovinách, ještě si klepu na čelo, proč mapa mluví o 300 metrech převýšení tak blízko u moře, když všude desítky kilometrů okolo se rozprostírá nížina. No protože to moře je živel, kdybyste viděli ty vysoké vlny a kdybyste slyšeli ten jejich nekonečný hlasitý šum. A to dnes vůbec nefičí od západu. Jen tak si sedíme na lavičce a chvíli sledujeme to divadlo, když před tím jsme po krásné cyklostezce už první kopec – dunu, překonali.

 

Znáte atmosféru opuštěných rekreačních středisek? V plážové části Biscarrosse je dokonalá, na sto dvěří a výkladních skříní uzamřených a prázdných jedny otevřené. Kolotoč pod plachtou, tři auta a deset lidí v celém městě. Právě v tu chvíli zjístíme, že je čas na oběd a káva dnes také ještě nebyla. Vracíme se z pláže do ulic letoviska s pramalou nadějí na úspěch. V jedné restauraci se přece jen svítí a u stolu popíjí skupina stavebních dělníků polední pivko. Uvítá nás vrchní v šedých riflích a svetru, tvář trochu vrásčitou a trochu zjizvenou následkem vyléčené, ale hluboké kožní choroby. Usmívá se, přinesl by modré z nebe, jen mluví jinou řečí stejně plynně, jako my francouzsky, tedy vůbec. Podá karafu vody na prostě prostřený umakartový stůl pro dva, nápojový lístek ukáže jen z dálky, protože tuší, že ho nebudeme v jeho rodné řeči potřebovat. Dnešní menu sepsané barevnými křídami na černou tabuli opře o vedlejší stůl, abychom dobře viděli. Ne snad, že bychom z něj něco pochopili, ale obřad je obřad, takhle to mají všichni další hosté, kterých je najednou plná hospůdka. Většina z nich se dobře pozná, objímají se a vítají. Tady se scházejí všichni usedlíci a my najednou chápeme, že mezi těmito lidmi už se není čeho bát.

 

Objednáváme si polévku, první a druhý řádek, jako hlavní chod kalamary, kterým tady říkají stejně jako u nás a druhý řádek. Desert je naštěstí jen jeden. Trochu nás překvapí, když místo polévky dostaneme dva předkrmy a především otázka, kdo z nás si který objednal. Talířky jsou tedy položeny na stůl, k nim jakási bagetka. Spravedlivě si tak dělíme napůl i směs místních uzenin i salát z brambor s rybou, olivami a trochou zeleniny.

Ač jsou najednou obsazeny všechny stoly, vrchní – majitel asi, je spokojený, usmívá se na všechny hosty, s každým prohodí pár slov a přesto skvěle stíhá. Když toho má opravdu moc, vypomůže kuchař. Takže v mžiku máme na stole kalamáry a hranolky a dva plátky pečeného vepřového přelité luxusní mírně pikantní omáčkou s na čtverečky pokrájenými a hodně opraženými brambůrky. A hodně dobrými...

A desert? Nejprve mu předcházela domluva kávy, na capuccinu jsme se ještě domluvili dobře, preso s mlékem jsme už dohromady nedali. Znovu přišel ke slovu nápojový lístek a že prý určitě chci café créma. No mohl bych v tu chvíli snad říci, že nechci? A poté následovala nabídka desertů a odpočítávání na prstech od jedné do čtyř. Spontánně jsem si půjčil vrchního ruku a objednal palec a ukazováček, tomu rozumněl dobře a ještě se smál.

 

Při placení jsem mu napsal vzkaz přes google překladač. Dlouho netušil, proč mu ukazuji telefon, stejně tak dlouho četl naše poděkování. Pak mu znovu roztál úsměv na tváři, zdvižený palec a oboustranné mercy stvrdilo naší a následně i jeho spokojenost. Rozloučit se už nebylo s kým, oba "personál" kmitali kolem dalších hostí.

další pokračování cesty: Kudy teče řeka Duero?

My jsme sedli na kola a pomalým tempem jsme stoupali k vrcholu duny, trochu rychleji jsme pak sjeli k autu. A ještě dlouhou cestou dál do Španěl jsme vstřebávali vzpomínku na oběd ve zcela zaplněné restauraci uprostřed pustého a opuštěného rekreačního střediska na pobřeží Atlantiku v jižní Francii. V jedno advetní úterý plné sluníčka, vln, pinií, úsměvů a radosti.

12/2019

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace