A ještě jednou k Balatonu

Čas od času se mi dostaví pocit, že Balatonu nikdy není dost. Už se mi v rámci jezera trochu zužuje okruh míst, kam zajet, zajít, protože tam to ještě neznám, přesto si nemyslím, že jsem tady byl počátkem loňského podzimu naposledy.

Už od prvního výletu někdy v pravěku mého cestování obytným autem mi do hledáčku skákalo město Tapolca, nevypadalo to na obrázcích vůbec ošklivě a bonusem je zatopená jeskyně, kterou si každý může na zapůjčené pramičce okruhem projet. Na parkovišti 46°53´1.851"N, 17°26´34.468"E v její těsné blízkosti je možné v obytném autě přespat, do centra, jehož středobodem je pro mě jezírko vod vytékajích z jekyní, stačí projít pár ulic. Mlýn (hotel) s obřím mlýnským kolem, břehy poseté barevným domky, v leckterém z nich funguje hospůdka. A když se trefíme do vinobraní, tak také stánky s maďarskými pochutinami slaného, sladkého i tekutého původu. Pár kapel, spousta lidí, ještě teplý večer i v prvních říjnových dnech, super atmosféra....

Severozápadní pobřeží Balatonu je národním parkem, maďarské pojetí ochrany přírody je trochu jiné, než u nás. Chráněny jsou především sopečné kopce těch nejroztodivnějších tvarů od stolových hor po absolutně pravidelné kužely velmi často ozdobené ještě prapodivnějšími tvary černých skal. Vylézt na některý z nich je celkem pěkným fyzickým cvičením, už cesta sama bývá velmi zajímavá, plná rozhledů do vinic, vesniček nebo na samotné jezero. Často procházíme kolem osamocených domků, v některých z nich se zastavil čas a lidé zde žijí stejným způsobem života jako před desetiletími, jiné jsou upraveny na víkendové vyžití jejich majitelů, třetím druhem jsou rozvaliny v různém stádiu rozkladu. Uzemí mezi kopci jsou běžně obhospodařována, i když zřejmě takové hospodářství se bez výrazných ekologických omezení neobejde. To však nejspíš plodům země neubližuje, z vlastní zkušenosti můžu posoudit úžasná bílá vína, možná právě ta si mě sem přitahují.

Badasconská pojmenovaná podle stolové hory, na jejímž úbočí rostou, jsou proslulá po celé zemi, vinice stoupají úbočími přímo nad plážemi jezera a rekreačními vesnicemi. Hora Badacsony je nepřehlédnutelná odevšad. Měl jsem v plánu vystoupit na sousední dva kopce oddělené od sebe jen hlubokým sedlem, jenže znovu zaúřadovala zdejší bílá vína... V Tapolce jsme ochutnali ta z hory Csobanc, a když jsem z map zjistil, že k ní nemusíme nikam daleko zajíždět, že na jejím vrcholovém plato najdeme zbytky hradu a ještě si budeme moci z ptačí perspektivy kromě neuvěřitelných okolních panoramat prohlédnout naše dnešní nocležiště, bylo rozhodnuto. Mně mé dva vrcholy zůstaly k dispozici pro příští cestu, navíc jsme hned na první dobrou narazili u jedné z vinic na označení vinařství, které jsme včera koštovali.

Přespat v obytném voze by bylo možné i na 46°52´31.104"N, 17°30´49.425"E, odkud na kopec vyrážíme po modré značce mezi vinicemi. Stoupáme pomalu úzkou vozovou mírně podmáčenou cestou, čeká nás na jednom a půl kilometru vyjít 200 výškových metrů, přes ukrutný sklon tudy pár místních vyjíždí ke svým příbytkům auty. U jedné z usedlostí objevíme "samoobsluhu před vrátky", nabízí kolemjdoucím vodu v plastu, a také místní lesní i zahradní plodiny přesto, že se dům zdá být zcela opuštěný. U kapličky odbočíme na ještě uzší a ještě strmější pěšinu, ta se po chvíli milosrdně stáčí mezi prvními výchozy sopečných hornin trochu šikmo úbočím, aby brzy znovu udeřila nejhrubším kalibrem strmosti výstupu. Děkujeme za kamenné schody i za první výhledy k jihu, kde mezi ostatními kopci začíná prosvítat v odpoledním sluníčku se lesknoucí hladina Balatonu.

První vyhlídka ze zatravněné vrcholové plošiny nám nabízí pohledy k severu na táhlé kopce vysočiny Bakoňský les a také k západu, kde identifikujeme pravidelný kužel kopce nad městem Sumeg díky hradu na jeho vrcholu. Jak jsme si včera libovali v teplém večeru, dnes na kopci fičí, nad námi se honí mraky tak rychle, že stále zůstává část oblohy blankytně modrá. Vybíráme cestu po hraně hory, vidíme tak nejen do dálek krajiny, ale také do nejbližších vesnic a vinic pod horu. Z hradu samotného se toho příliš nedochovalo, i tak jsou zbytky zdí roztroušeny po velké části temene Csobanc a nabízejí pěkné kulisy pro pohledy na jezero a okolní kopce sopečného původu. Přímo pod námi vidíme ohradou z klád ohraničenou plochu travnatého parkoviště s několika přístřešky pro pikniky, o dnešním noclehu je rozhodnuto. (46°52´14.333"N, 17°29´28.242"E)

Dolů sestupujeme podobně strmou pěšinou západním úbočím hory kolem bílé stavby, která je v mapách označena jako zřícenina kostela, zdá se však, že v posledních letech byla využívána i k nějaké formě "bydlení". Prožíváme malou lekci urbexu. Hned za kostelem vstupujeme znovu mezi vinice, z některých jsou hrozny už sklizeny, jinde zůstávají na keřících možná do prvního mrazíku, některé vinice jsou evidentně už léta neobhospdařované, tady se samovolně zveme k ochutnání. Do auta si nakonec přinášíme i plné kapsy po zemi se povalujících ořechů a protože je neumíme dost bezpečně umístit, ještě dnes občas v nějaké skulině tvrdou kuličku najdu. S podvečerm se přesouváme na vytipované místo noclehu, abychom ráno konečně dojeli k vodám Balatonu.

Další den můžeme směle označit za putování po opuštěných letoviscích na břehu jezera, v každé vesnici je pláž, přístav, občas nějaká kavárna, a protože po sezoně, "koupací arény" jsou obsazeny rybáři, vstup do nich je bezplatný, i když někdy máme pocit, že i nežádaný. Nikde nejsme úplně sami, ale nikde si také nemůžeme stěžovat na davy turistů. Protože je znovu teplo, lidé se šourají po travnatých březích, posedávají po lavičkách, brouzdají v mělké vodě, vyhřívají se na sluníčku. Se soumrakem dojedeme do Kesztheli a tady zažijeme milou večerní atmosféru, decentně osvětlené stylové plážové budovy, klidnou hladinu jezera, osamělé rybáře, pozavírané občerstvovny, fialově osvětlené vysoké ruské kolo. Spíme na 46°45´1.721"N, 17°14´41.556"E.

Ráno znovu jdeme na procházku kolem pláží, molíček a přístavu Kesztheli, tolik se nám tu včera líbilo, rozhoduje také dlouhá snídaně. A delší okruh letoviskem a kávové opojení, pravý maďarský langoš z pouličního stánku. Pokuta za špatné parkování ve výsledku o 50,- Kč vyšší než poplatek za správné parkování na ploše vzdálenější určené pro obytná auta. Co na tom, že obě parkovací plochy zejí prázdnotou a Malibu nezabere ani centimetr plochy nad rámec vymezeného stání. Zdálo by se, že jsme den tak trochu "prokoučovali", ale kdybychom žili v obytném autě trvale, jak to mají někteří naši kamarádi, copak to jde poskakovat pořád jako dětská hračka na natahovací klíček? Odpoledne a podvečer věnujeme prohlídce zámeckého areálu a historického centra Kesztheli, pak se vracíme na místo včerejšího noclehu a poslední balatonský večer jdeme oslavit typickou zdejší hodně hustou rybí polévkou halaszlé do blízké restaurace.

Szigliget je hrad, soupis jeho historie čteme v češtine na wikipedii, pro nás je důležitejší místo, kde jsme zaparkovali. Stojíme sice pod stromy poněkud estetičtejí, ale kopec bychom si ušetřili, kdybychom se vyvezli na 46°48´13.422"N, 17°26´3.213"E. Ne celý kopec, ale jsou chvíle, kdy je každý kousek dobrý, třeba ve stoupání na Szigliget. Tento hrad několikrát odolával nájezdům Turků a nikdy nebyl dobyt. Možná i proto, že je spíš dvojhradem a tedy i dvojkopcem, schodů je do nejvyšších pater nepočítaně, kruhový výhled po celé oblasti západního Balatonu však odpovídá vynaložené námaze. Zdi, vitrýny, zbraně i virtuální obrázky hradního života jsou nic proti tomu, co se rozprostírá kolem hradu v širokém okruhu. Dalekohledy na nejvyšších plošinách mi připadají nejrelevantnějším exponátem.

Před odchodem dáme kávičku a pečivo na způsob štrůdlu, trochu si odpočineme od toho věčného lození nahoru a dolů, a vracíme se k autu. Ještě zastavíme u dvou balatonských přístavů a kdesi cestou ke sledování dramaticky až bouřkově šedooranžového nebe při západu Slunce. To už se však vracíme domů, za vlhkých a dlouhých podzimních večerů bych mohl třeba zjistit, kam kolem Balatonu příště.

10/2022